Člověk, na kterýho se nezapomíná 

Vážej si mě, normálně si mě ostatní lidi vážej a poslední dobou mi to i často říkaj. Mě to hřeje u srdíčka. Můžu se na sebe podívat do zrcadla a nemusim hned začít zvracet.. Taky bych si sama sebe vážila. Jsem přesně ten člověk, který bych chtěla potkávat ve světě, ne po jednotlivcích, ale v davech. Ne dokonalej člověk, ale člověk, kterej je až do morku kosti sám sebou a i přes to (nebo spíš proto) se chová k ostatním pokorně.

Někoho jsem potkala. Znám ho tři dny a přijde mi, jakoby to byla věčnost. On z toho má ale smíšený pocity, že jsem moc otevřená. To rozproudilo smíšený pocity ve mně. Mám si na něco hrát? Mám říkat polopravdy? Mám se vybavovat až časem? Je na seznamování se nějaká příručka, kde si postupně odškrtáváš splněný bodíky?

Ten člověk má pro mě obrovský kouzlo, má energii, kterou jsem snad ještě z nikoho necejtila. Úplně boží klid a vyrovnanost. Strašně mě tím zaujal. Hned jsem si to s ním ve svejch představách začala rozdávat a pak jsem se mu trochu styděla podívat do očí. Vedle něho si dokážu představit fungovat a trošku mě zaráží, jak mi to přijde samozřejmý.