Hlavně teda do mý postele.
Ten první den, co jsme zase byli spolu, byl skvělej.
Sex, drumy, spousta trávy, jízda na koloběžce, kterou musel druhej den vrátit zpátky holce, za kterou mě na tři tejdny vyměnil.
Cejtila jsem se výjimečná a on mi řekl, že jsem suprová.
Byl to jeden z nejlepších komplimentů, jaký jsem dostala.
Trávili jsme spolu všechen volnej čas, přišlo mi, že se v něm něco změnilo.
Byli jsme si bližší a on jakoby byl hrdej na to, že je po mým boku.
Tahle euforie trvala přesně čtrnáct dní.
Člověk se nezmění, když sám nechce.
Jeden večer odjížděl s kámošem tágem a já věděla, že ho uvidím až za den nebo dva.
Už v tu chvíli jsem cejtila, že tou vyměněnou jsem zase já.
Nebral mi telefon a ráno se moje pocity potvrdily.
Nedělala jsem scény.
Počítala jsem s touhle možností ještě před nějakým druhým začátkem.
Na druhou stranu jsem si přála, aby to bylo jinak.
Jenže to jiný není a ani nebude.
Žádný sebeklam, na to jsem už stará.
Tahle parodie na výměnu manželek trvá už týden.
Nevím, jak to utnout.
Nejlepší reakce bude žádná reakce.
Prostě si půjdu dál svou cestou s hlavou vztyčenou.
Okolí to taky vidí a varuje mě.
Cejtim se trochu trapně, že mám ráda člověka, kterýmu jsem fuk.
Vím, že mu to jednou dojde.
Nemůžu si ale dovolit ztrácet čas.
Zasloužím si někoho, pro koho nebudu jen převozník a kdo si mě bude vážit.
