Byla jsem sama uprostřed děje.
Všude kolem byla spousta novejch tváří.
Už mi přišlo zbytečný pamatovat si jejich jména.
Když sis na někoho zvyknul, tak odešel.
Ze začátku mi to rvalo srdce, ale teď už to nevnímám.
Vlastně mě pomalu přešla tendence se družit.
Najednou už nebylo co ztratit.
Nic z toho, kolikrát se mi život za poslední rok otočil, se mi ani nezdálo.
Prostě něco skončilo a něco novýho začalo.
Věděla jsem, že nic netrvá věčně a že zítřek nám není slíben.
Přišla jsem o něco, v co jsem ani nevěřila, že můžu zažít.
Čistej, neředěnej cit.
Strávenýho času spolu nebylo málo.
A z toho času bylo dost chvil, který mi vyrazily dech.
Přála jsem si lásku, ale vlastně jsem nevěděla, jak se přesně projevuje?
A jestli to poznám, když mě bude někdo milovat a já budu milovat jeho?
A najednou se to dělo.
Sblížila jsem se s někým, do koho bych to neřekla a od koho bych to nečekala.
Šlo to pomalu.
On taky nevěřil čemukoliv mezi náma.
Jenže to nešlo popřít.
Zažehla malá jiskra, která neuhasla, ale časem z ní byl čím dál větší plamen.
A nešlo jen o fyzično.
Povídali jsme si.
Dlouhý noci jsme kecali a smáli se a poslouchali hudbu, která se nám oběma líbila a zlehka jsme popíjeli víno.
Mluvila jsem víc, protože on toho moc nenamluví.
Na každou otázku mi ale odpověděl.
Ikdyž umím pokládat hodně zvláštní konfrontující otázky.
Když něco nevím, tak je jasný, že se zeptám.
Nevadilo mu to.
Začali jsme se vyhledávat víc.
Stali jsme se hodně blízkými lidmi během chvíle.
Na nic jsem si nehrála a vysypala na sebe každou maličkost, která by ho kdy mohla překvapit.
A on mě nesoudil, on se nevyptával, on mě respektoval.
Cejtila jsem, jak se na mě dívá jinak.
Jako na přítele?
Možná.
Uběhly necelý dva měsíce, co jsme si k sobě pomalu hledali cestu.
To napětí mezi náma nabíralo intenzity.
Oba jsme se navzájem sebe styděli a zároveň morálka nám jak kdyby bránila se sblížit.
Svědomí.
Co se může a co se nesmí?
Náš potencionální vztah se vymykal několika pravidlům.
Stejně jako ten, kvůli komu takhle blázním.
On je hodnej, jinej.
Je normální.
Díky němu ten hajzl ve mně spí.
Nedělám šprajcy ani jiný blbosti.
Teď jsme pryč, daleko.
Museli jsme se odloučit.
On je ten, kterej může všechno ztratit, když vsadí na mě a já to poseru.
Loterie.
Poprvý si jsem ale sebou jistá.
Všechno to zvládnu líp než se čeká.
Čas.
Jak teda vypadá ta jeho láska?
Každej jeden den mi píše.
Zajímá se.
Zajímám ho já.
A když je se mnou, je jinej.
Pamatuje si, co mu říkám.
Nemůže ze mě spustit oči.
Periferně ho zahlídnu.
"A ty na mě můžeš koukat,
když já na tebe ne?"
Směje se.
Vidím mu až do žaludku.
Má úplně čistý úmysly.
Je ze mě zamotanej.
Myslí na mě v jednom kuse.
Do piči.
Stydí se mě a zároveň se milujem jak v patnácti.
Celou noc.
Krásně.
V mezičase jdem na cígo.
Kouří jen se mnou.
Povídáme si.
On je ten starší, ale učím ho já.
Nejde mu skrejvat, že je ze mě překvapenej.
Po dlouhý době jsem se někomu opravdu otevřela.
Nejsem jen generátor vtipů a dobrý nálady.
Mám i jinou stránku, kterou už skoro nikdo nezná.
Jemu jsem ale řekla vše.
Bylo mi líp.
Nečekala jsem pochopení natož sounáležitost.
Nevím, jestli mu víc učaroval náš sex nebo moje nahá duše.
Hahahah, zní to moc sebejistě.
Teď ale spíme každej zvlášt.
Jediný, co vím je, že mezi námi zdaleka není konec.
Naše cesty se sice rozdělily.
Ty mi ale píšeš každej den.
A to jsem myslela, že tě budu uhánět já.
Naučila jsem se nereagovat.
Čím víc tě to trhá zevnitř, tím míň to dát znát.
Pravdou je, že mě bolelo odejít.
Ale vím, že je to boží vůle.
Čas všechno prověří.
Za oponou se chystá zázrak.
Můj jedinej úkol je zachovat klid.
Nenechat se dojebat okolím ani vlastní hlavou.
