neděle 27. dubna 2025

Jdu dál

 Nic není tak, jak se zdálo, že bude.
Nesu to dobře, nehroutim se, jen dost prokrastinuju.
Nevím, jak svůj život nově uchopit.
Cejtim, že nedokážu ovlivnit to, co se děje, že musím jen vyčkávat na výsledek.
Mám v hlavě otázky, na které bych chtěla znát odpovědi.
Vím, že je to nereálné.
Pravda je vždy někde na půl cesty.
Potřebuji teď v sobě najít nové radosti ze života, nový důvody ráno s úsměvem vstávat. 

Musím si tím projít.
Přijmout.
Odpustit.
Nechat být.
A jít dál.

 Vše má svůj důvod.
Ikdyž mě mrzí, že to nevyšlo, jak jsem si přála, tak cítím, že je to pro mé dobro.
Boží ochrana.

neděle 1. září 2024

Zlomený srdce může znamenat i zachráněnou duši

 Velkej se nějak vrátil do mýho života.
Hlavně teda do mý postele.
Ten první den, co jsme zase byli spolu, byl skvělej.
Sex, drumy, spousta trávy, jízda na koloběžce, kterou musel druhej den vrátit zpátky holce, za kterou mě na tři tejdny vyměnil.
Cejtila jsem se výjimečná a on mi řekl, že jsem suprová.
Byl to jeden z nejlepších komplimentů, jaký jsem dostala.
Trávili jsme spolu všechen volnej čas, přišlo mi, že se v něm něco změnilo.
Byli jsme si bližší a on jakoby byl hrdej na to, že je po mým boku.


 Tahle euforie trvala přesně čtrnáct dní.
Člověk se nezmění, když sám nechce.
Jeden večer odjížděl s kámošem tágem a já věděla, že ho uvidím až za den nebo dva.
Už v tu chvíli jsem cejtila, že tou vyměněnou jsem zase já.
Nebral mi telefon a ráno se moje pocity potvrdily.
Nedělala jsem scény.
Počítala jsem s touhle možností ještě před nějakým druhým začátkem.
Na druhou stranu jsem si přála, aby to bylo jinak.
Jenže to jiný není a ani nebude.
Žádný sebeklam, na to jsem už stará.

 Tahle parodie na výměnu manželek trvá už týden.
Nevím, jak to utnout.
Nejlepší reakce bude žádná reakce.
Prostě si půjdu dál svou cestou s hlavou vztyčenou.
Okolí to taky vidí a varuje mě.
Cejtim se trochu trapně, že mám ráda člověka, kterýmu jsem fuk.
Vím, že mu to jednou dojde.
Nemůžu si ale dovolit ztrácet čas.
Zasloužím si někoho, pro koho nebudu jen převozník a kdo si mě bude vážit.



pondělí 29. července 2024

Když rybář nemůže na moře, opravuje si sítě.

  Na všechno se nejde připravit.

Mám teď období fuck upů a už si ani neumím představit, že by mohlo bejt líp.

Nevidím žádnou jinou lepší budoucnost.

Rezignuju.

Mám se na hovno.

Snáším to ale celkem dobře.

Minimálně líp než dřív.

Autopilot.

S každým dalším obdobím sraček se někam posunu.

Už to nehrotim na sílu a nepropadám emocím.

Chuť do života a pozitivní přístup ve mně chcíply tak čtrnáct dní zpátky.

Přežívání.

Čekání na zázrak a změnu k lepšímu.

Nesnáším čekání, proto si ho krátím se stejně prázdnejma čekajícíma lidma.

Znají spoustu různých způsobů, jak sami před sebou můžou utýct.

Aspoň na chvíli paralyzovat mysl.

Minimálně poslední měsíc jsem s nima utíkala každej den.

Přineslo mi to akorát další nový sračky.

Zbytečný sračky doprovázený kocovinou a zhnusením naší společností.

Situace, který sis nikdy nepřipustila jako ty situace, který se dějou, tak se fakt dějou.

A děje se to hned vedle tebe.

Tohle není život.

Tohle nechceš a nepatříš sem.

Utekla jsem od utíkačů.

Následný vystřízliveni nebylo o moc lepší.

Zhnusení sama sebou?

Dělej už sakra to, co máš!

Zlobím se na sebe.

Zase jsem se podvědomě začala ničit.

Přijetí faktu, že je vše, jak má.

Zvládnu to, zas to bude mít smysl.

Autopilot.

Tahle bouře zase přejde.

Mezitím se musím uzdravit.




 


 

pondělí 22. července 2024

Naviděnou

   Strávili jsme spolu nějaký čas.

Od první chvíle jsem věděla, že si budem blízký.

V tvejch očích jsem vždy viděla toho malýho kluka, kterej si není jistej.

Viděla jsem ho i přes tvý dva metry a zkérovaný tělo.

Říkali mi, ať od tebe dám ruce pryč.

Mají o tobě špatné mínění. 

Hledáš sice štěstí ve všech kalhotkách, ale neublížil si mi tolik, jak ti před tebou.

Nedovolila jsem ti to.

Bavila jsem tě, dokud jsem nebyla tvoje.

Vyděsila tě moje upřímnost a láska.


  Vím, že rozhovory s tebou byly opravdový.

A taky vím, že mě máš nějakým způsobem rád.

Je mi líto, že jsi pryč.

Mohlo to bejt všechno skvělý.

Škoda že za cenu, kterou nechceš zaplatit.

To je v pořádku.

Nic nejde tlačit na sílu.


  Dneska je tak a zejtra bude jinak.

Ukázala jsem ti něco, co nikdo jinej přede mnou.

Tuším, že jsme se neviděli naposled.

pondělí 15. ledna 2024

Láskaví

 Byla jsem sama uprostřed děje.

Všude kolem byla spousta novejch tváří.

Už mi přišlo zbytečný pamatovat si jejich jména.

Když sis na někoho zvyknul, tak odešel.

Ze začátku mi to rvalo srdce, ale teď už to nevnímám.

Vlastně mě pomalu přešla tendence se družit.

Najednou už nebylo co ztratit.

Nic z toho, kolikrát se mi život za poslední rok otočil, se mi ani nezdálo.

Prostě něco skončilo a něco novýho začalo.

Věděla jsem, že nic netrvá věčně a že zítřek nám není slíben.


 Přišla jsem o něco, v co jsem ani nevěřila, že můžu zažít.

Čistej, neředěnej cit.

Strávenýho času spolu nebylo málo.

A z toho času bylo dost chvil, který mi vyrazily dech.

Přála jsem si lásku, ale vlastně jsem nevěděla, jak se přesně projevuje?

A jestli to poznám, když mě bude někdo milovat a já budu milovat jeho?


 A najednou se to dělo.

Sblížila jsem se s někým, do koho bych to neřekla a od koho bych to nečekala.

Šlo to pomalu.

On taky nevěřil čemukoliv mezi náma.

Jenže to nešlo popřít.

Zažehla malá jiskra, která neuhasla, ale časem z ní byl čím dál větší plamen.

A nešlo jen o fyzično.

Povídali jsme si.

Dlouhý noci jsme kecali a smáli se a poslouchali hudbu, která se nám oběma líbila a zlehka jsme popíjeli víno.

Mluvila jsem víc, protože on toho moc nenamluví.

Na každou otázku mi ale odpověděl.

Ikdyž umím pokládat hodně zvláštní konfrontující otázky.

Když něco nevím, tak je jasný, že se zeptám.

Nevadilo mu to.

Začali jsme se vyhledávat víc.

Stali jsme se hodně blízkými lidmi během chvíle.

Na nic jsem si nehrála a vysypala na sebe každou maličkost, která by ho kdy mohla překvapit.

A on mě nesoudil, on se nevyptával, on mě respektoval.

Cejtila jsem, jak se na mě dívá jinak.

Jako na přítele?

Možná.


 Uběhly necelý dva měsíce, co jsme si k sobě pomalu hledali cestu.

To napětí mezi náma nabíralo intenzity.

Oba jsme se navzájem sebe styděli a zároveň morálka nám jak kdyby bránila se sblížit.

Svědomí.

Co se může a co se nesmí?

Náš potencionální vztah se vymykal několika pravidlům.

Stejně jako ten, kvůli komu takhle blázním.

On je hodnej, jinej.

Je normální.

Díky němu ten hajzl ve mně spí.

Nedělám šprajcy ani jiný blbosti.


 Teď jsme pryč, daleko.

Museli jsme se odloučit.

On je ten, kterej může všechno ztratit, když vsadí na mě a já to poseru.

Loterie.

Poprvý si jsem ale sebou jistá.

Všechno to zvládnu líp než se čeká.

Čas.


 Jak teda vypadá ta jeho láska?

Každej jeden den mi píše.

Zajímá se.

Zajímám ho já.

A když je se mnou, je jinej.

Pamatuje si, co mu říkám.

Nemůže ze mě spustit oči.

Periferně ho zahlídnu.

"A ty na mě můžeš koukat,

když já na tebe ne?"

Směje se.

Vidím mu až do žaludku.

Má úplně čistý úmysly.

Je ze mě zamotanej.

Myslí na mě v jednom kuse.

Do piči.

Stydí se mě a zároveň se milujem jak v patnácti.

Celou noc.

Krásně.

V mezičase jdem na cígo.

Kouří jen se mnou.

Povídáme si.

On je ten starší, ale učím ho já.

Nejde mu skrejvat, že je ze mě překvapenej.

Po dlouhý době jsem se někomu opravdu otevřela.

Nejsem jen generátor vtipů a dobrý nálady.

Mám i jinou stránku, kterou už skoro nikdo nezná.

Jemu jsem ale řekla vše.

Bylo mi líp.

Nečekala jsem pochopení natož sounáležitost.

Nevím, jestli mu víc učaroval náš sex nebo moje nahá duše.

Hahahah, zní to moc sebejistě.

Teď ale spíme každej zvlášt.

Jediný, co vím je, že mezi námi zdaleka není konec.


 Naše cesty se sice rozdělily.

Ty mi ale píšeš každej den.

A to jsem myslela, že tě budu uhánět já.

Naučila jsem se nereagovat.

Čím víc tě to trhá zevnitř, tím míň to dát znát.

Pravdou je, že mě bolelo odejít.

Ale vím, že je to boží vůle.

Čas všechno prověří.

Za oponou se chystá zázrak.

Můj jedinej úkol je zachovat klid.

Nenechat se dojebat okolím ani vlastní hlavou.



sobota 13. ledna 2024

Nekonečně mnoho možností

"...Dneska jsme tady spolu a může to bejt naposled. Nikdy nevíš, co přinese zítřek."

A tak to bylo.
Zůstala jsem až překvapivě klidná.
Během vteřiny byl můj život, ten kterej jsem znala a žila a měla ráda, rozbitej na spousty malejch střípků.
Nemá cenu se je snažit posbírat, vždycky se pořeřeš a stejně je nenajdeš všechny.

Celej svět mi byl zase otevřenej.
Hned jsem věděla, co mám dělat.

Z odchodu bylo víc v hajzlu moje okolí.
Nemyslím si, že se jim vyloženě stejská,
ale jedno jim taky nejsem.

A najednou je tu nabídka, že se můžu vrátit.
Jenže nějak vnitřně to necejtim.
Vracet se někam, kde to znáš, ti nedá nic novýho.
Hlavně za okolností konce prosince.
Myslím, že mám pokračovat na svý nový cestě,
ikdyž není úplně zřejmý, kudy a kam mě zavede


sobota 6. ledna 2024

Teď

 Zítřek nám nebyl slíben.

Lidi rádi plánujou a odkládají vše.

Až zítra.

Až v pondělí.

Jenže co když dneska je to naposled?

sobota 23. prosince 2023

Život tě zabije

 Zejtra jsou Vánoce.

Počítám svůj život od Vánoc.

Vlastně stejně jako od narozenin, od novýho roku, od posledního drinku, od posledního brka...

Všechno to jsou milníky.

A lidi rádi počítaj.

Od kdy do kdy a kolik.

Jenže kolik čeho?

A proč a s kým chtějí pořád soutěžit?


Ráda rekapituluju.

S letoškem jsem spokojená.

Nechci mít zbytečně chytrý kecy, ale mám ze sebe radost.

Z toho kým jsem a že jsem všechno zvládla.

Tak vždycky to člověk nějak zvládne,

ale mně se líbí můj osobitej styl zvládání věcí.

A taky že se zas zkouším otevřít někomu novýmu.

Po každým zklamání je to těžší, no cap.

Teď vlastně ani nic nečekám a přitom v tom lítám až po uši.

Tohle je možná definice bláznovství.

Nebo čistá bláznivá láska k životu.


Letos mě moc nechytla vánoční nálada.

Těším se na tradiční večeři a stromek a takovou tu nahranou dokonalost.

A taky až to všechno pomine a lidi nebudou mít tik v oku z toho, jak jsou svátky klidu a míru, ale je všichni a všechno serou a oni se na sílu snaží křečovitě smát a hrát ostatním to divadlo.

Paradox.


Nic nehrotim, jen si užívám každej den.

Život tě zabije