Chlapi, alkohol a vztek aneb běžný život holky přes dvacet 

Kamkoliv přijdu, najde se někdo, kdo pro mě má novinku o mým ex. A ikdyz mě to zpočátku bavilo poslouchat, jak je všem pro smích, tak s odstupem času mě to začíná srát. Je mi jedno, tak o něm nechci nic vědět, chápete? Ať si dělá co chce a s kým chce, už je to jen jeho boj. Nepotřebuju vědět, kdy byl v jakým baru, s kým se teď poflakuje a jak byl moc. Je to jeho vizitka a já si jím odmítám už dál zasírat život. Ende šlus.


Minulej tejden jsme se s kámoškou slušně vylily. Omylem, jak jinak. Nejdřív véča, pivo, pak druhý, třetí a pak ten skvělej nápad s panákama. Po šestým panáku pak byla hrozně výřečná a já pro změnu všude zvracela. V jediný nalejvárně, kterou tady máme v blízkosti jednoho kilometru. Úžasný. Fakt ti děkuju, moje nezodpovědný já, že teď nemám kam chodit na jedno. Nebo musím přinejmenším koupit servírce čokoládu a cigára a donýst jí je se sklopenýma ušima. Ostuda.


Jinak zítra jedu na party s klukem, co se mi líbí jak vzhledem, tak i tím, že není uplnej idiot. Jen nerozumím jeho přehnanýmu zájmu a následně neschopnosti tejden odepsat. Třeba v něm žije víc lidí a já se líbím jen jednomu z nich. Nebo má ze mě strach. Nebo prostě jen pořádně neví, co chce. Každopádně já to vím a jestli mi to zítra nedá, budu zlá. Proměním se v Hulka a budu všem chlapům planety trhat hlavy, který následně pověsím na drát elektrického vedení. Čas na modlitbu