Lidi šílí, jaro je tu 

Všechno kolem mě je zmatený. Lidi jsou zmatený. Asi na všechny leze jaro. Měňej názory z minuty na minutu, ti hodní se chovaj zle a zlí jsou zas hodní. A pak jsou tu ještě zlí, kteří jsou zlí i teď, když ostatní to maj jinak. A ty se v tom pak vyznej a plánuj si něco, když ráno jsou všichni sluníčkoví a odpoledne na píču.

Tohle se začalo dít ve chvíli, kdy jsem si už byla skoro jistá, že chápu svět a chápu lidi. Hahaha, to jsem byla pěkně naivní, nechápu totiž vůbec nic. Jak jsem věřila tomu, že jde všechno podle mých představ a zdálo se mi to podezřele easy a ikdyz jsem nechtěla, tak jsem měla pořád v hlavě myšlenku, že v tyhle momenty se to vždycky posere, tak jsem měla pravdu. Posralo se to. Moji rádoby rovnici mezilidských vztahů a spokojenosti můžu vyhodit z okna. Nic totiž nejde podle mejch představ. Ikdyz je to takhle asi v pořádku, musi bejt přece rovnováha, že jo.

Každopádně i přes můj americkej úsměv se uvnitř sebe hroutím a neumím ten pocit úplně pojmenovat. Nenaplnění. Chybějící díl. Jak kdyby byl můj život kafe s mlíkem s jednou lžičkou cukru. Já jsem ale zvyklá na dvě. Kdybych musela každej den pít kafe jen s jednou lžičkou cukru, taky bych si na něj zvykla, stejně jako na můj aktuální život. Ale kafe se dvěma,to je prostě to ono. A ikdyz mi k dokonalý spokojenosti chybí jen ta jedna lžička cukru, tak jak mi chybí každej den, tak se ta potřeba hromadí, touha zvětšuje a já jsem asi na pokraji šílenství. Chci svůj cukr, kurva! Chci svůj cukr v mužským těle, kterej by se se mnou procházel po mý cestě životem. Protože ikdyz se o sebe dokážu postarat, tak je to bez chlapskýho elementu všechno takový prázdný, polovičatý. Život nemá takový to wow a jestli se brzo někdo neobjeví, tak o něj začnu přicházet i já. A bez pověstný jiskry v oku nesbalim nikoho už tuplem.