Trpělivost

 Není to tak, že se bojím otevřít svoje srdce.

Jen musím vycejtit, že to má skutečně smysl.

Většina lidí slyší, co říkám, ale nerozumí.

Rozumí slovům, ale vytváří si domněnky během toho, co mě sjíždí pohledem.

Vidím jim do hlavy, cejtim jejich pocity a poznám, když mi lžou.

Většina jich jen ztrácí můj čas.

 Randila jsem, ale nikam dál se to neposunulo.

Už mám něco za sebou a tak mě nezajímají ti prázdní kluci, co si myslí, že jim hned sednu na kokota.

Prej tak vypadám, že bych mohla.

Hahaha, jak si na to přišel?

Protože jsem hezká? 

Domněnky.

Nesnáším je, nevytvářím si je.

Nečtu mezi řádky, buď mi řekni pravdu nebo radši mlč.

Imponují mi muži, kteří tohle vědí.

Že je lepší mlčet, když nemáš co říct.

Nebo jenom proto, abys nechal mluvit druhýho a dozvěděl se tak všechno úplně přirozeně.

Stačí naslouchat.

 Ono to přijde. To vím.

Možná už se to blíží.

Umíš počítat? Tak s tím nepočítej.

Vše má svůj čas, kterej neuspíšíš.

Prostě si jen užij to čekání a nebuď prázdnej.

Zase žiju život

 Nechci mít zas filozofický kecy o lidech a vztazích.

Cejtim se, jak kdybych našla vnitřní naplnění a je mi fajn.

Těším se na každý nový ráno, zase žiju.

Není se za čím hnát, všechno mi přijde ideální.

Každej moment má svůj význam.

 Tak nějak jsem předpokládala, že pro tuhle spokojenost někoho (nebo aspoň něco)potřebuju.

Nemám ani vztah ani vysněnej život, spousty peněz, kterejma můžeš získat určitou svobodu...

Nemám zkrátka nic z toho, od čeho jsem dřív očekávala, že mi to dá přesně ten pocit, kterej poslední dny mám.

Není to stížnost, spíš jsem překvapená 

Ono to fakt bylo celou dobu jen o mně.

 

Najednou zas volně dejcham

Jakoby ta společná tíha nás všech,

nepojmenovatelná a neuchopitelná,

se najednou vytratila.

Jakoby nad námi do teď vládlo jakýsi zlo,

které vlastnoručně přemohl princ,

kterýho u toho nikdo kromě jeho koně neviděl.

Ten princ byl skromnej a nechlubil se,

že nás všechny spasil,

takže jsme nikdo netušili o jeho hrdinským činu.

Následky jsme však pocítili kolektivně.

Najednou šlo všechno to, co se nám nedařilo.

Chtěli jsme změnit události, bejt lepší, plnit si sny.

Jenže ta tíha ve vzduchu nám v tom bránila a čím víc jsme se snažili vyhrabat ze sraček,

tím hloub jsme do nich zapadali.

Ke konci připomínaly bažinu, kde se nemůžeš ani hnout.

Jen se potapis víc a víc do těch všech sraček, už rezignujes na život i spravedlnost a jen čekáš, až to vše skončí.

Úplně zbytečnej příběh o hledání vyššího smyslu, kde ti karma chcije na hlavu a ty tomu říkáš déšť a zkoušíš v něm tančit, abys na oko zmírnil svoje zoufalství.

Jak může skončit tahle nevděčnost?

A dočkám se Tojo vůbec?

Nojo, dočkali jsme se.

Nechápu jak a proč, ale najednou je po všem. 

Zas se mi krásně lehce dejcha a zas to začíná všechno dávat smysl a ne bejt jen zbytečný a bolavý.

Jak kdyby skončil nějakej můj koloběh a teď ho měl žít někdo jinej.

Možná mě někdo vykoupil v tom bloudění v kruzích.

Spíš o tom ten chudák ale neměl ani tušení.

Každý utrpení mě mrzí, ale dokud oběť nepochopí a nezmění to, nikdy to utrpení nebude zbytečný a nikdy se samo od sebe nezmění ve vlastní spásu a požehnání...

Pár z těch, co bloudili v kruzích se mnou, necejtej stejnou úlevu jako já...

Vidím je se ztrácet, vidím hnus a bolest a vidím to, jak se každej den můžou vysrat na trápení a přepsat konec autobiografie...

Nechápu, jak se může někdo mít tak v piči.

Spadnout jen jednou a zůstat ležet.

Taky jsem padla, ale už tisíckrát.

Pokaždý jiným originálním způsobem.

A nikdy jsem se nehodlala vzdát.

Kolikrát jsem umřela, tolikrát jsem e narodila.

Nebejt těch protikladů, který jsou do očí bijící, ty úplně opačný situace, který sem zažila behfm pár chvil.....nebylo by to takový wow

Jenže ono to wow bylo a ještě bude.

Minimálně teď cejtim nejlepší období svýho života.

Ikdyž tsk nazývám první okamžiky s hlavou venku z vlastní prdele dycky 

Kde je tma, je i světla

 "...nebyl tady nikdo, kdo by se mnou stál

a v tu chvíli mi došlo, že každej jsme tady sám..."

 Když tě život postaví do pozice, kdy tě opouštějí lidi a přijde ti, že všechny zažitý pravidla a jistoty přestávaj platit, je to dobře. Jsou to těžký dny, tejdny nebo měsíce. Jsou plný stížností, sebelítosti, pocitů nepochopení, nespravedlnosti, jsou plný slz a zdá se, že není cesty ven. Ale jsou pro tebe důležitý.

 Těžký je hlavně zvyknout si, že máš jen sám sebe a najít k sobě zpátky cestu. Začít se chápat zevnitř, přijmout se, být pro sebe tím nejlepším přítelem. Vztah k sobě samému je ten nejdůležitější, když se neznáš nebo se nemáš rád, tak se tvůj život nemůže hýbat lepším směrem. Nejdřív musíš znát svůj směr, vědět, kdo jsi a co je pro tebe nejlepší. 

 Když projdeš tmou, ve který si našel oporu v sobě, zapálil si ten plamen svojí duše a vyšel ze tmy ven, stáváš se nebezpečným. Jakmile už nepotřebuješ nikoho a nic, stáváš se nezastavitelným. 

 V moment, kdy pochopíš, proč si zůstal sám, změní se všechno. Už nikdy nebudeš nešťastný, protože všechno je jen úhel pohledu. Je tvoje rozhodnutí, jak se budeš dívat na svět a situace, jak budeš reagovat, kolik energie dáváš jakým směrem. Jakmile vystoupis z tmy, už tě nic znovu nepoloží. Tvoje štěstí totiž závisí jen na tobě a chápeš, že bez tmy není světlo, že všechno má svůj čas, který neuspěchas a že nic, kromě tebe samého ti nepatří. 

 To jediný, na čem záleží máme každej v sobě. Najdi svou pochodeň, zapal ji a jdi jistým krokem tam, kam tě vede tvoje srdce. Buď věrný sobě a přes překážky dojdeš ke hvězdám. 

 Chtěla jsem Vám napsat a tohle se mi psalo samo. To konkrétní, co žiju, to je na jinej příběh. Spíš na sarkastickou povídku v Bukowskiho stylu. Tahle myšlenka ve mně zřejmě dřímala a čekala na zveřejnění. Nemá to bejt motivační článek pro dokonalý šťastný a osvícený lidi. Je to spíš pro ty, který se zrovna placaj ve tmě a nevedej, kudy kam. 

 Hledej to v sobě -tam jsou všechny odpovědi na tvý otázky -tsm je ten kompas, kterej ti ukazuje správný směr-tsm je ten člověk, na kterým ve tvým životě nejvíc záleží. 

 Vždycky, když už končí nějaká etapa, mám chuť se vzdát. Něco ve mně mi ale říká: "Vydrž!" A během krátký doby se vždycky stane zázrak, kterej se nedá naplánovat, kterej tu situaci zachrání a dá mi zase větší víru a větší trpělivost, naději a vnitřní sílu. Už se nebojím, že něco nezvládnu. Před svítáním je taky největší tma. Nech to být, ať jde o cokoliv, pusť tu situaci a jen věř, že bude líp a představuj si to svoje "líp". A čemu věříš, tak se stane.

4.4.

Rozhodla jsem se, že budu šťastná 

a že všechno zvládnu. 

A jak jsem řekla, tak bylo.

Už mě to neunášelo a nevymetalo to se mnou pavučiny.

Zase jsem byla tím tvůrcem já.

Potřebovala jsem ten čas o samotě.

Potřebovala jsem se zase rozebrat na malinký kousíčky a poskládat zpátky znovu a lépe.

4.4.2022

Pamatuju si loňskýho 4.4. úplně živě.

Volal mi Miki brzo ráno a mluvil trochu z cesty. "Přijď pro mě prosím." 

Zvuky výherních automatů v pozadí mi řekly, kde je, i bez zbytečných otázek.

"Třicet kiláčků asi po ránu nedám, promiň.'

Pořád to ale bylo míň, než kolik nás většinou dělí.

S myšlenkou, že se neuvidíme, jsem se tímto rozloučila.

A tím jsem dala prostor, aby se mohly dít ty maličkosti, které se s časem ukazují důležitější, než by mě kdy napadlo.

Během pár hodin se rozrazily dveře do mého bytu a v nich stál Mike mužnější a krásnější, než kdy dřív.

Milovali jsme se.

Ležela jsem mu pak několik hodin na stehně, zatímco on protáčel válce na mobilu.

Pak napsal na kus papíru 4.4.2022.

Schovala jsem si ho na památku, přišlo mi to magický.

To bylo naposled, co jsme spolu strávili nějakej čas sami.

Často jsme si psali a volali, každou maličkost jsem mu hned dávala vědět.

Líbilo se mi, že to má v hlavě srovnaný, na nic si nehraje a zároveň je bláznivej.

Zamilovala jsem se do něho, ale na nic netlačila.

Říkala jsem, že je moje nejlepší kamarádka.

Přišlo mi totiž, že mi city neopětuje a tohle byla obrana proti zklamání a odloučení. 

Byl pro mě moc důležitý a proto jsem ho nechávala být. 

Dny plynuly, někdy jsem byla nahoře, jindy zase úplně dole.

Přežila jsem několik krizí, který s sebou odvedly z mého života všechny, které jsem považovala za přátele. 

S některými jsme se odloučili pouze fyzicky, s většinou ale na všech úrovních.

Zůstala jsem sama a bylo mi smutno.

Jedinej člověk, kterej mi zůstal, byl Mike.

Náš vztah nabýval úplně nové rozměry.

Neviděli jsme se sice skoro rok, ale něco mezi náma se prohlubovalo.

To, co sme mezi sebou pěstovali, začalo vytvářet tlak.

Muselo se něco stát.

Už se nedalo tvářit, že jde o obyčejné kamarádství, prázdné chatování, něco bezvýznamného...

Dávala jsem najevo svoji náklonnost a když se mi nedostalo odpovědi, tak jsem prostě nepsala a nevolala.

2.4.2023

"Ahoj", napsal mi po pár dnech zprávu.

"Čauky", dělám jakoby nic.

"Co děláš?", pokračoval po nějaký době v chatu.

"Jsem v práci." 

A už neodepsal.

Co to má sakra znamenat?

Nikdy se mě neptá, co dělám. Nezajímá ho to.

Zkoušel mi volat, pak já jemu... naháněli jsme se, marně.

Vnitřně jsem tušila, že se něco děje.

A ikdyž mi bylo ještě vše skryto, cejtila jsem důležitost toho, co se dělo.

Po práci cestou domů jsem mu zkusila ještě naposled zavolat.

Zvedl mi to.

"Čau, co děláš?" zase se zeptal tou otázkou, kterou se neptá?...

"Čau, jdu z práce... Proč ses odpoledne ptal, co dělám?" Chtěla jsem to jednou provždy rozseknout.

"Protože jsem doma." Ale tímhle mě absolutně odzbrojil.

Pracuje v zahraničí, má se tam dobře. 

Naposled byl v Čechách loni, 4.4.2022....

A teď, skoro přesně po roce, se tu objeví a shání mě?

Na loňskýho 4.4. jsem často myslela, protože to bylo naposled, co jsme byli spolu.

Přála jsem si, aby přijel, aby se mnou zase trávil čas, aby to bylo hezký, aby se taky zamiloval....

Přála jsem si, aby usínal vedle mě a hlavou mi pořád jelo "4.4."

"Jestli spolu máme být, ať se stane zázrak! Něco takového, abych věděla, že jsi to musel zařídit ty! Ať se tu objeví, tráví se mnou čas a spinká se mnou v objetí! Ať se to stane zítra. Děj se vůle Boží "

Tohle jsem řekla před spaním tak trochu rozčilená, s vědomím, že mezi náma něco je, ale pořád si nejsem jistá,co přesně to je a kam to směřuje.

Nejsem si teď jistá,jestli přijel hned druhý den nebo to bylo obden, každopádně to bylo magický.

Věřím, že se to stalo jen pro mě a na můj popud.

Dřív to mezi náma bylo hodně o sexualitě.

Teď jsme se k sobě vzájemně chovali hezky, nezištně a s úctou.

Leželi jsme spolu ve vaně, hladil mě, ale to bylo celý.

Nikdy předtím jsme spolu nebyli několik hodin sami dva aniž bysme spolu nic neměli.

Povídali jsme si, zpívali, smáli se a spali spolu v objetí.

Ráno jsme si spolu sedli ke stolku a najednou jsem cejtila, jak se na mě dívá.

Byl to intenzivní pohled, prohlížel si nejdřív můj obličej, vlasy, nehty, tělo, oblečení....

Na obličeji se zasekl, pozoroval oči a pusu a znova oči a pak jsem slyšela jeho myšlenku "Ta je tak krásná!" Ze který byl sám překvapenej.

Několikrát opakoval věci, který často říkám já. On mě je ale nikdy říkat neslyšel. Hodně to bylo o tom, že všechno je, jak má a všechno že se dozvím ve správnej čas a že ikdyž už byl na cestě zpátky za hranice, tak se vrátil, protože ho něco silně táhlo zpátky....

To, co je mezi náma je něco výjimečnyho a křehkýho a bojím se cokoliv udělat, abych to nezničila.

Myslím totiž, že budeme potřebovat ještě nějaký čas, abysme oba byli tam,kde máme bejt a mohli tak bejt spolu a šťastní.

 stane zázrak!" 

Zázraky

 Děje se mi teď spousta zázraků.

Říkám tomu zázraky, protože na náhody nevěřím.

Nevím, jak to dopadne, ale mění se vše.

Nechávám se tím unášet, líbí se mi to.

Cejtim, že to bude skvělý.

Už teď si to užívám.

Nesnažím se do toho dění nijak zasahovat.

Akorát bych tím dělala šprajcy. 

(Píše se tam měkký nebo tvrdý i/y?!)

In progress

Věci se začínají dávat do pohybu.

Přijde mi, že lepším směrem.

Dochází mi, že jediný, co fakt můžu změnit a ovlivnit, jsem já. 

Je to to nejtěžší, ale vyplatí se to.

Krůček po krůčku.

Úspěch neuvidim hnedka, protože ani to, kým jsem a kde jsem se nestalo ze dne na den.

Víc žít.

Užívat si proces změny a nelpět.

"Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla.

Můj smutek mne nebolí.

Má osamělost - to bude zároveň mé přemýšlení.

Mé odříkání - to bude zároveň má čistota."

Karel Čapek 

Tíha prázdnoty

 Je teď všeho nějak moc. 

Z práce domů akorát se vyspat. 

Takhle mine několik dní.

Pak přijde den jako dnešek, kdy toho na sebe nemám moc.

A najednou cejtim, jak moc těžký je to prázdno uvnitř mně.

Takhle mi asi ještě nebylo.

Všechno to zkonstruovala moje přespřemýšlející hlava.

Ostatní to zvládaj normálně, nesere je to.

Uměj v tom chodit a nejde jim o hlubší smysl a naplnění.

Ve svý slepotě jsou šťastní.