Teorie vs. Praxe 1.část 

Stalo se vám někdy, že jste si jen tak nevinně pili pivo, dali pár prdíků z brčka a najednou vám došlo, že jste pod vlivem pět dní? Ne úplně na sračku, ale ani ne tak, abyste mohli řídit nebo se chovat naprosto zodpovědně. Prostě v takový příjemný bublině, skrze kterou vidíte lehce rozmazaně a všechno a všichni vám díky ní přijdou naprosto boží. Stalo? Mně totiž jo.

Po sakra dlouhý době, od očka po třech letech, se mi povedlo pařit od čtvrtka až do pondělí. Žádný tvrdý drogy a beze spánku, to vůbec. Prostě taková ta pohoda jako dřív. Každej den tři piva, někdy i víc, obden čtyři prdíky trávy a chill. Tohle miluju a zatraceně mi to chybělo. Pod lehkým vlivem nestíhám tolik přemýšlet a ve svý hlavě zveličovat píčoviny a něco mě nutí pořád se usmívat. Takovej ráj na zemi, jen v něm teoreticky nemůžeš řídit auto a musíš se tak spolíhat na vlastní nohy nebo třeba vlak. Prakticky můžeš řídit, dokud tě nezastavěj švestky nebo se nestaneš součástí dopravní nehody. Teoreticky bych teda měla být zodpovědná, ale prakticky mám víc štěstí než rozumu.

Ve čtvrtek jsem začala tuhle svou velikonoční tour brkem s kámošem, kdy jsem si dala tak třikrát víc než běžně a zbytek dne tak byla zaseklá, usměvavá a přežraná. Back to the roots aneb Sára 15y.o.

Nejpodstatnějším dnem byl však pátek. V šest jsem vyzvedla svojí nejku v práci a měly jsme v plánu dát si každá dvě piva někde v přírodě, protože venku už je konečně teplo a světlo aspoň do osmi. V tu dobu už jsme taky obě chtěly bejt doma jenže to je ten rozdíl mezi teorií a praxí. U třetího piva se mi začalo stejskat po mým posledním ex, protože když jsme se zrovna nechtěli zabít, tak byl přesně tím vysněným chlapem a hlavně jsem ho naučila šukat tak, jak to miluju. Lola si pro změnu stěžovala na jejího soucasnyho přítele, kterej je o 15let starší a začíná se chovat jako její fotr. Obě situace pro nás v ten moment byly konec světa. Do tyhle depky se nám ozvala další kámoška, tak jsme s ní daly každá ještě dva kousky. Holky 55kg, princezny.

U toho patyho pivka jsem si všimla, že mi někdo psal. Světě div se, asi už mám osvojenej zákon přitažlivosti, protože to byl můj poslední bejvalej. Chtěl mě vidět a promluvit si. Začal mi dokonce volat od jeho kámoše, takže mi to připadalo opravdu důležitý. Můj názor hodně ovlivnovala hladina alkoholu a taky necelý dva měsíce bez sexu. Lola po zprávách flirtovala s kolegou a nás tak napadla teoreticky sebevražda, prakticky hodně velká picovina,  která nám oběma slušně zamotala životy. Ale v tu chvíli to bylo ohromný vzruso, jak jinak. No zkrátka jsme sedly do auta, jely deset kilaku do města, kde si Lola na benzince koupila další piva, vyhodila jsem ji na jejím rande, při odjezdu nacouvala do popelnice a jízdou smrti pokračovala na svoje rande. "Sára, za hodinu mě ale fakt vyzvedni!", apelovala na mě. Jasně, za hodinku...Musela vědět stejně jako já, že se pro ni nevrátím.

Když jsem po deseti minutách strachu dorazila na místo našeho setkání s mým posledním bejvalym, cejtila jsem se jak vlhká patnáctka před prvním sexem. Vůbec jsem nevěděla, co můžu čekat. Po chvíli čekání jsem ho viděla přicházet. Vystoupila jsem z auta a zapálila si cigáro. Byl krásnější než předtím. Teda v tu chvíli mi to tak přišlo. Nejdřív jsme si vyrikali, co jsme měli na srdicku a domluvili se na řešení jednoho našeho spolecnyho zavazku. Pak už jsme se zase bavili, jak kdyby se ten půl rok, co jsme od sebe, nikdy nestal. Smála jsem se mu za jeho holku a on byl nasranej, že jsem narozdil od něj tolik nekalila a ojela jen jednoho typka, zatímco on asi čtyři holky a to si beztak ještě ubral. 1:0 pro Sáru. Pak přišla řeč na něco, o čem jsem mluvit nechtěla, tak jsem ho diplomaticky vyhodila z auta. Jelikož ale bez keců odešel, což jsem nečekala, rychle jsem musela vymyslet plán B. Vyskočila jsem z auta a zavolala jeho směrem:"Něco sis tady zapomněl." viděla jsem jeho nechápavej výraz, kterej se během chvíle proměnil v smích:"Nemyslíš tím doufám sebe." Cejtila jsem, že má radost. Pritisknul mě na auto a začal vášnivě líbat, já se hned přidala a pravou rukou zkontrolovala přes džíny jeho nádobíčko. Tys mi tak chyběl, říkala jsem si v duchu. Nasedli jsme do auta a popojeli na jedno skrytý místo, kde to mám ráda.
A z vášnivý líbačky byl sex a pak druhej a třetí. Stejně boží, jak si to s ním pamatuju z dřívějška. Jo, tohle jsem přesně potřebovala-nekompromisně vymrdat

Třeba je diagnóza nedostatek sexu 

Za těch pár dní se toho hodně změnilo. Tak trošku mě zradilo zdraví, takže teď trávím hodně času po doktorech, který mi pořád berou krev, která mi nikdy neteče a já tenhle rituál fakt k smrti nesnáším, takže zažívám křest ohněm. O to víc, když nepřináší žádný konkrétní výsledky a rozřešení. Aspoň si vždycky pokecám s takovým spirituálně založeným doktorem, který ve mně vidí nějakou vyspělejší duši nebo co, tak to beru jako rozvoj ducha, když už se tělo nějakým skrytým způsobem sere. Ve třiadvaceti tyvole.

O to větší paradox to je, když jím zdravě, cvičím, zajímám se o alternativní medicínu a momentálně třeba detoxikuju svoje tělo. Už ani nechlastám jako dřív a nedělám tolik jinejch píčovin jako dřív. Prostě jen kafe, cigára, poslední dobou sem tam ňákej prdíček z brka a tejdně max šest piv. Jsem vlastně úplnej abstinent, když se podívám na ty dnešní lidi. A ono se tím svým přístupem vlastně ještě kurvim, to je ironie.

Odbočíme-li od zdraví na pole vztahů, tak tam je to ještě větší nuda než minule. Ze Skládačky se vyklubal nevyrovnanej týpek, kterej by měl ve svým věku už umět krotit to pověstný vnitřní dítě. Mezitím se chová jak na hřišti a zkouší, co si může dovolit. A pořád mě uhání, ale vždycky v tak nevhodnou dobu a tak urputně, že mě to po chvilce začalo fakt srát. Nemluvě o tom, že byl nejdelším vztahem mojí bff a tudíž by to už tak bylo blbý. By musel bejt úplně milionovej, abych to riskla a ne takovejhle jetej kus a už dobu po záruce. Sorry, ale už chci něco víc.

Když už jsme u těch chlapů, tak jsem byla na cígu se Zajíčkem. Dřív jsem ho docela šukala, jenže on se zamiloval a to tehdejší Sára nechtěla. Jenže za ty dva roky se dost změnil. K lepšímu, což se divím, ale je to tak. Už skoro nechlastá, chce si dodělat školu, má bezva práci a celkově je takovej rozumnější a zkrátka fakt chlap. Kecali jsme skoro dvě hodiny a na rozloučenou mě objal a dal mi pusu. So cute. Od tý doby mi dost píše a vlastně bych do něj klidně šla. Kdyby teda neměl už skoro rok přítelkyni, protože si po Vojákovi, se kterým jsme si dali to dobrodrůžo v kině, nechci už víc kurvit auru. Nevím, co to maj ti lvi za postižení, že potřebujou bejt nevěrný?

Znamení z hůry, ať už čísla a nebo pocity, nelžou

Na každým rohu, minimálně pětkrát denně, vídám zhruba přes měsíc andělská čísla. 11:11, 7T7 4444 nebo jen stav baterie 22% a k tomu otevřená 22. záložka. Magie. Seš na správný cestě, Sáro. Já na tyhle věci věřím a přikládám jim význam. Brzo už potkáš toho pravýho a stane se něco, co tvůj život naplní něčím novým. Juhuuu, tolik se těším.

Poprvý jsem se na tyhle čísla zaměřila, když jsem strávila první noc s mým posledním přítelem a ráno na cigáru mi mobil ukazoval čas 11:11. Řekla jsem něco ve stylu:"Hele, magie, něco si přej." A já si fakt něco přála a tuším, že on měl stejný přání a v ten okamžik jsem cejtila, že je všechno v absolutním pořádku. Dokonalej klid v duši, jak kdyby mě pohladil anděl a řekl:"Výborně." Už to je skoro dva a půl roku a ikdyž už netvoříme pár, tak v tu chvíli jsme pro sebe byli dokonalí a skutečně jsme se potřebovali. Díky.

A teď mám skoro stejnej pocit, jako ty dva a půl roky zpátky. Cejtím ve vzduchu, že přijde něco obrovskýho a opravdickýho. Přesně to, o čem sním, co chci a co potřebuji. Cejtím, že se tím změní celej můj život, že mě to zas naplní a budu šťastnější než kdy dřív, protože teď už rozeznám štěstí od neštěstí, který sice dobře šuká, ale tvoji duši táhne ke dnu.

Nejsem si jistá, kdo z těch všech je ten, se kterým teď půjdem naše cesty společně. Jen u některých lidí prostě citim"wow" a chytám příležitosti za pačesy. Jako třeba dneska, kdy jsem jela na výlet se Skládačkou. Skládačka, protože byl sám úplně rozebranej a poskládal se zpátky a protože rád rozebírá a skládá zpátky ostatní. Takovej ujetej psychologicky laděnej koníček. Paradox je, že se naše životy sem tam proplétají už takovejch šest let a bavit jsme se začali teprve nedávno. Poprvy skvěle, podruhý jsem mu svým klidem pila krev. Pila jsem mu ji šíleně, nevím,  jestli nechápal sarkasmus nebo to, že s ním prostě nebudu souhlasit, když mele sračky, každopádně nikdy kvůli mně člověk tolikrát neodešel z místnosti, aby se po chvíli zas vrátil a myslel si, že mě vytočí. Vůbec nechápu, že se něco takovýho stalo, protože většinou bývám horká hlava a ne mamvpiciqueen. Každopádně druhej den, když už jsme nebyli ovlivnění chlastem, se mě pokoušel rozebrat znova. Moje přitakávání, ikdyz jsem ho prakticky hned vypoustela, protože takovou kocovinu jsem už dlouuuuho neměla, ho asi přesvědčilo  že jsem v pohodě. Což jsem byla celou dobu, ale přes tu svojí debilní pravdu to neviděl,  hehe.

Nicméně v pátek, kdyz za mnou byl v práci a učaroval mu můj zadek v nejužších riflích ever, se něco zlomilo a chová se ke mně jinak. A pořád mi píše a chce se mnou trávit čas a mě to těší i děsí. Mám strach, že se lidi neměněj a o něm jsem moc dobryho neslyšela. Na druhou stranu, věnuje mi svůj čas, koupil mi jídlo a dal mi pusu. Jo, ve 23 jsem hotová z pusy a v hlavě mi jedou nejrůznější scénáře, kde a jak si to poprvy rozdáme. To je tak sladký a napínavý, že se mi skoro nechce věřit  že to zažívám já. Oukej, spíš se mi nechce věřit tý vzajemnosti po poslední zkušenosti s DJem Nešukám. Sára zase v kurzu a běží si pro další zážitek do kroniky sexu. Ať je dobrej a nekonečnej, prosím, andělé

Raději miluju anděly 

Anděl mě pohladil po tváři
A čekal, až se rozzářím.
"Jednou tě dovedu k oltáři",
Slíbil a já tak vím,

Že nikdy tu nebudu jenom já,
Že na všechno žití jsme tu dva,
Že nemusím se už nikdy bát,
Že budu sama usínat.

Pokaždé, v dobru i ve strasti,
Připomene mi radosti,
Pomůže zahojit bolesti,
Ukáže, kudy jít.

Když budu mít strach a v oku pláč,
Stačí si vybavit svatozář,
Ten hošík s křídly, jak ho znáš,
Nenechá smutnou být.

Obejme duši a srdíčko zahřeje,
"Pamatuj navždy, ve mně máš přítele.",
Vykouzlí úsměv a zase odletí,
Nikdy však nezmizí to vřelé objetí.

Řekl někdo ples? 

Vždycky, když je období maturitních plesů, tak si vzpomenu na ples mých kamarádů. Byl to první maturák, na kterém jsem byla a tak jsem se cejtila hrozně důležitě. Černý mini, lodičky, spousta známých a přitom velkoměsto, takže jsem každýmu byla úplně jedno. A hlavně, můj žárlivý přítel byl doma a vůbec netušil, že jdu na mejdan. Prostě ráj.

Náramně jsem se bavila, nechybělo usmíření s kamarádkou, sex na záchodech a ukončení krasojízdy v nonstopu. Zbytek mých vzpomínek by možná zvládly doplnit nějaký fotky, haha. Každopádně jsem z nějakého důvodu chtěla jet prvním vlakem domů. Za poslední peníze jsem si koupila emco sušenky a jízdenku. Ty hnusný sušenky cejtim na jazyku, jakmile si na ně vzpomenu.

Ve vlaku začal horor. Já vs. spánek. Nebyl to vůbec vyrovnanej boj, spánek vedl od samýho začátku a já ho porazila až dvě stanice za mojí přestupní. Možná tři. Takže bez koruny, ve městě, který jsem absolutně neznala, na mol, v šatičkách, když lidi už chodili do práce. Neměla jsem ani cigáro ani nejmenší ponětí, co kurva budu dělat. No nic, zavolala jsem svýmu tehdejšímu příteli, kterej jel zrovna z noční. Do dnes nechápu, co jsem si vymyslela za příběh, že mi ho sežral, nevynadal mi a dokonce mu mě bylo líto. Vrchol herecký etudy, dámy a pánové.

Psaní z lásky 2013

Ty chvíle, kdy jsem s Tebou a ty chvíle, kdy jsem bez Tebe-
Marně hledám slovo, co ty chvíle popsat dovede,
Já sama se v tom nevyznám - vždyť působíš mi bolest,
Jednou v sedmým nebi a pak zase rychle dole,
Ale co mě dneska bolí bude zítra mojí silou,
Jen se modlím k Bohu, aby sis nenašel jinou.
Máš elán, že bys došel snad po vlastních nohou ke hvězdám,
To na Tobě obdivuji, vždy při Tobě budu stát.
Nepřemýšlím nad zítřky, zajímá mě, co je teď,
Sepisujem příběhy, co jednou budem vyprávět.

Pojmenuj svoje kostlivce, vytáhni je ze skříně a nauč se s nima žít 

Každej si v sobě nese něco bolavýho z minulosti. Zvlášť čím je člověk starší, tak tím je pravděpodobnější, že něco nevyšlo podle jeho představ. A kvůli našemu egu si často bereme za minulost přílišnou vinu, nedokážeme si odpustit a táhnem tak spolu dál našeho kostlivce životem. Někdo slavný kdysi řekl, že s tím, čeho se na nás dopustili ostatní, se nějak vypořádáme. Horší je to však s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami. To je asi ta největší životní pravda.

Spousta lidí se ke mně nechovalo fér, ale já ty rány od nich potřebovala, abych mohla duševně vyrůst a posunout se dál. Pak jsou tu věci, který jsem posrala já. A ikdyz se to tehdy mohlo zdát, jako jedna z mnoha životních sraček, tak zpětně vidím, jakou obrovskou roli to hrálo a že se ta sračka stále odráží v mém životě. A čím dyl si toho kostlivce vláčím s sebou, tím těžší je, tím víc mi škodí a tím víc mi brání v růstu a cestě za štěstím.

Odpouštím si. Odpouštím si všechny moje kostlivce, protože v tu dobu jsem to tak cítila a nikdy bych teď nebyla mnou. Odpouštím si všechny moje chyby, protože nikdo není dokonalý. Nesu za své činy zodpovědnost, ale už dál nedovolím, aby minulost určovala, kým jsem nyní. Jsem odhodlaná jít cestou sebelásky a sebeuvědomění. Jsem připravená být sama sebou a být k sobě upřímná i za cenu toho, že mě ostatní nepochopí. Oni nejdou mojí cestou a nikdo nemá právo nikoho soudit. Jsem připravená na sobě pracovat. Jsem připravená být šťastná.

Cejtim se teď líp.

Lidi šílí, jaro je tu 

Všechno kolem mě je zmatený. Lidi jsou zmatený. Asi na všechny leze jaro. Měňej názory z minuty na minutu, ti hodní se chovaj zle a zlí jsou zas hodní. A pak jsou tu ještě zlí, kteří jsou zlí i teď, když ostatní to maj jinak. A ty se v tom pak vyznej a plánuj si něco, když ráno jsou všichni sluníčkoví a odpoledne na píču.

Tohle se začalo dít ve chvíli, kdy jsem si už byla skoro jistá, že chápu svět a chápu lidi. Hahaha, to jsem byla pěkně naivní, nechápu totiž vůbec nic. Jak jsem věřila tomu, že jde všechno podle mých představ a zdálo se mi to podezřele easy a ikdyz jsem nechtěla, tak jsem měla pořád v hlavě myšlenku, že v tyhle momenty se to vždycky posere, tak jsem měla pravdu. Posralo se to. Moji rádoby rovnici mezilidských vztahů a spokojenosti můžu vyhodit z okna. Nic totiž nejde podle mejch představ. Ikdyz je to takhle asi v pořádku, musi bejt přece rovnováha, že jo.

Každopádně i přes můj americkej úsměv se uvnitř sebe hroutím a neumím ten pocit úplně pojmenovat. Nenaplnění. Chybějící díl. Jak kdyby byl můj život kafe s mlíkem s jednou lžičkou cukru. Já jsem ale zvyklá na dvě. Kdybych musela každej den pít kafe jen s jednou lžičkou cukru, taky bych si na něj zvykla, stejně jako na můj aktuální život. Ale kafe se dvěma,to je prostě to ono. A ikdyz mi k dokonalý spokojenosti chybí jen ta jedna lžička cukru, tak jak mi chybí každej den, tak se ta potřeba hromadí, touha zvětšuje a já jsem asi na pokraji šílenství. Chci svůj cukr, kurva! Chci svůj cukr v mužským těle, kterej by se se mnou procházel po mý cestě životem. Protože ikdyz se o sebe dokážu postarat, tak je to bez chlapskýho elementu všechno takový prázdný, polovičatý. Život nemá takový to wow a jestli se brzo někdo neobjeví, tak o něj začnu přicházet i já. A bez pověstný jiskry v oku nesbalim nikoho už tuplem.