Mám i poměrně pod vlivem právo na to napsat článek? No jasněěě. Hhh, obdivuju moje vnitřní já, toho ďáblíka, co si užívá všechno, co nezapadá do konvencí. Malej rebel.

Dneska jsem vypila snad všechno, od ciderů, přes gin tonic až po plzínku a redbull. Hovado. A to to začalo nevinnou návštěvou na kafe asi ve tři odpoledne. Nojoo, ale to by se na mě nesměl vysrat odvoz a já nesměla jet do města na drink s týpkem z instagramu. V půlnoci, když jsem chtěla jet v 11 domů. Nechápu, proč si lžu do kapsy a fakt těm svejm zodpovědnejm kecům věřím.

Po dlouhý době mi nějakej frajer padl do noty a cejtila jsem přeskakovat jiskry. Já jinak, jak známo, poseru i sebelíp rozjetý rande a zkazim i ty nejhezčí iluze o mně. Tentokrát ale, i přes moji osobnost, kterou každej nezkousne, všechno probíhalo hladce. Já ho v závěru objala, pac mi objetí fakt chybí. Tak jsme se libali, culili, já se styděla a i jsem mu to řekla. Nevěřil mi, ale tentokrát měl. Fakt jsem stydlín. Ale jemu to asi přišlo roztomilý. A zejtra  přes veskerej odpor veřejný oslavy Novyho roku, mám za ním přijet. Zas na drink, nečekaně. Z představy dalšího alkoholu mi je zle, když jsem ještě nešla spát po tomhle uletu. Ale snad poprvy jsem si rozpalenyho typka nepozvala rovnou mezi svy rozpálený stehna, s tím, že až zejtra. Vopravdu. Asi začínám mít nějaký zásady, nebo co. Každopádně se za to plácám po rameni, že jsem nevypadala úplně lacině.

Už teď mám bolehlav jak nikdy, ale zároveň mě těší, že mi někdo takhle sednul. Prosím, ať není kreten. A prosím, ať to umí v posteli. #stayskromna

Šťastnej Novej rok!

Jak se mi Pítrs líbil na první pohled, tak na druhý o to míň. Nechápu, co se mnou ten celibát dělá. Každej, kdo se tváří, jako že mu jsem sympatická a mě na něm zaujme buď kérka nebo citlivá povaha, ten má vyhráno. Takže každej druhej. Úplně narovinu má u mě teď šanci skoro jakejkoliv chlap, schopnej mě uspokojit a předtím něčím oblbnout. Třeba sladkejma řečičkama. Nebo alkoholem, což by bylo rychlejší.

Hormony se mi prostě zbláznily a ani předvánoční stres je nezastaví. Jenže já už to bez lásky asi neumím. Nebo spíš nechci. Nechci svoje tělo jen tak někomu půjčit, aby si mohl udělat dobře a pak by zas odešel. Tohle ovšem říká rozum a moje ženství si myslí pravý opak. Přijde mi vtipný  jak se ani sama ženská nedokáže pochopit, haha. A nevím, jestli je horší, bejt frigidní nebo lehká?

Každopádně vzhledem k mé schopnosti flirtovat, která ve vztahu zakrněla, budu frigidní ještě dlouho. I sebelíp rozjetý rande dokážu za špatný konstelace hvězd posrat. Vlastně mi to přijde, že jsem pořád hrozná frajerka, ale když jsme samy dva, tak mi pod vlivem trémy přeskakuje hlas a melu ty největší hovadiny, jaký člověk dokáže vymyslet. A nezachrání to ani roztomilej kukuč a supr mejkap. Celkově jsem v mezilidských vztazích a konverzacích jako slon v porcelánu. Všechno to rozbiju a pak hlasitě uteču.

Vždycky se seznámím s někým zajímavým, když to nejmíň čekám. Spíš vůbec. Třeba jako že mi odpoledne volá kámoš, ať přijedu na ohňostroj. Ten typ kámoše, co vždycky vymyslí nějakou hovadinu, ale já jdu, protože se nudím a je sobota, tak nebudu přece doma, že jo. A tak nějak čekám podraz, ale už sedím ve vlaku, takže není cesty zpět. No jasně, že jo! Ani na vlaku na mě nepočkal, ohňostroj jsem viděla jen z cesty za ním a místo vánočních trhů je prej u nějakýho kámoše. Bomba ty vole.

 Jdu za ním a úplně si představuju, ke komu mě to zas táhne. Otevírá mi dveře, a kromě pozdravu mlčí. "Tak ke komu to jdem?!" ptám se už asi po desátý. Nemám ráda neznámo. On mi ale pořád neodpovídá. Jsem zoufalá v chodbě, zouvám se a on už je v obýváku. "Čau, já jsem Pitrs." podává mi ruku vysokej, potetovanej sympaťák. Budiž ti odpuštěny promarněný trhy, kamo. Je boží. Máme stejnej hudební vkus, stejný názory a nabídl mi svoje cukroví z domácího ganja másla. Pořád si povídáme, popíjíme, jíme cukroví, smějeme se, já zas všemu rozumím, ale jemu přijdu roztomilá. Proč mi ho jen neukázal dřív?

Domů jsem se dostala asi ve dvě ráno. Moc. Ale z nevolnosti mě hned vyléčila zpráva od Pítrse, jak jsem dorazila a že jsme se snad neviděli naposled. To určitě ne, protože ho od toho dne nemůžu dostat z hlavy. Jak snadný je se zamilovat.

Nelituj se, změň se

Mám asi nějakou lehkou depresičku. V první řadě proto, že se cejtim nepochopená. Každá kámoška si jede ty svý osvědčený rady nebo nade mnou jen mávne rukou, protože jsem asi už ztracenej případ. Ale doprdele! Mně by jen stačilo, kdybyste se občas ozvaly, daly bysme kafe, pivo, cígo, probraly život a pak byste si šly za těma vašima láskama a já domů za kocourem, ale všichni by byli spokojeni. Ne takhle, že se ozvete jen, když něco potřebujete nebo když chcete zjistit, jestli nemám nějaký nový drby. Ne, nemám drby, když nikam s nikým nechodím! Logicky.

Takže co já? Přestanu se ozývat jako první a věčně vám psát, protože už mě musíte mít za absolutní zoufalku, kterou bohužel očividně jsem. A nebudu se svěřovat s každou blbostí, která vybočuje z mojí rutiny, protože pak byste z nudy snadno mohly začít drbat mě. 

Taky bych si měla najít nějakej koníček nebo těm stávajícím věnovat víc času a rozvíjet se v nich. O čem se mám totiž jinak bavit s někým novým, kromě práce a toho, jak se na mě kámošky zas vysraly. Už se zas lituješ, Sáro? A co teprve bejt v těch koníčkách sakra dobrá. Každýho zajímají úspěšní cílevědomí lidi a kdo říká, že ne, tak kecá. "Teď jsem dopsala první knihu a docela se prodává, no..  Jinak chodím cvičit 5x týdně, teď mě čeká první soutěž v powerliftingu, tak jedu na 100% a chci se umístit nejhůř druhá. No a ve volným čase ráda vařím, zkouším nové recepty a taky si vymýšlím svoje. A co děláš ty? " Bylo by tak boží tohle říct a vědět, že to je pravda. A proč ne vid, s chutí do toho a půl je hotovo.

Mám takovou debilní vlastnost a to bejt až přehnaně empatická. Chápu, jak se všichni cejtěj na hovno, vždycky jim z toho pomáhám, chvíli jsou vděčný, ale pak zapomenou. A já zůstávám sama, protože veškerej čas a energii jsem věnovala lidem, který zapomněli a nebo těm, kteří si našli lidi, kteří jim způsobí další rány a zase přijdou pro pomoc za mnou. Jenže já už tady nebudu. Končím v roli ořezávátka! Chci se mít nejlíp a chci to i pro mou budoucí rodinu. 

Takže čau deprese a já jdu makat na svém vysněném životě. Přestávám lpět na lidech a uvidím, kolik si jich na mě samo vzpomene. Jdu si za svými sny a všechno to dokážu. Ať mě živí to, co mě baví! Ať je celá moje rodina zdravá a šťastná! A ať si už konečně uvědomuju svoje hodnoty a nedělám ze sebe debila. První den zbytku mého života. První den úžasného zbytku mého života. Amen 

Výročí slavím vzpomínkou 

Dneska bysme spolu byli dva roky. Je docela humorný vzpomínat na to, jak jsem se za tebou bála jet, jestli nejseš nějakej úchyl nebo vrah. Ve finále jsem nebyla daleko od pravdy. Ale jela jsem, že jo. Protože na tý party 14 dní zpátky ses mi hrozně líbil a po zprávách jsem měla pocit, že si budem rozumět. A já vždycky dávám na pocity, protože mi spolehlivě přinesou víc zážitků, než rozum. Nasedla jsem do autobusu směr nový objev, zapla sluchátka a přemýšlela, jakej asi budeš. Vymalovala jsem si tě v těch nejrůžovějších odstínech, že jsem dokonce pochybovala o sobě, jestli se ti zalíbím. Kdybych věděla, jak to dopadne, tak žádný starosti nemám, haha 

Konečně jsem vystoupila na zasněženým náměstí. Přivítal mě zarostlej týpek s kulichem. Nikdy jsem s nikým takhle fousatým nebyla. Z očí ti ale koukalo něco neuvěřitelně sympatickýho. Doufala jsem, že v mých očích uvidíš něco podobnýho. Povídali jsme si jako stáří známí. Koupili jsme si rum a colu na hotel a zašli jsme na pizzu. Quattro Formagi. Klasicky jsem si dala pívo. Dělám to vždycky, když jsem nervózní a bojím se trapnýho ticha. To díky bohu (nebo díky pivu) neproběhlo.

Cesta na hotel byla nekonečná, ale pořád jsme si povídali a smáli se. Chtěl si mi všechno ukázat a říct. Na hotelu jsme se neohřáli ani pět minut, když si ubalil žbré a pokukoval, jestli půjdu taky. Jasně, že jsem šla s tebou a dala si dva prdy. Přece sis nemohl hned ze začátku myslet, že jsem nějaká moralistka. Chvíli jsme ještě seděli na baru a klábosili s barmanem. Byl to typickej zoufalec z Moravy, co před svýma problémama utekl na hory (rýmuju jak pán) Mluvil víc než my dva dohromady, hlavně to byla snůška sebelítosti, takže jsme rychle dopili a šli do soukromí.

Na pokoji jsme pak popíjeli rumy s colou a bavili se o hudbě. Přátelský rozhovor se ale ne a ne přehoupnoit v něco víc. Ne že by šlo jen o to, ale sakra! Když už jsme spolu na hotelu, v náladě a já jela hodinu autobusem... Cítila jsem, že si ze mě nervózní. Vzala jsem tak situaci do svých rukou, sedla si ti na klín a začala tě líbat. Pak už z tebe ostych opadl a prožili jsme spolu nekončící vášnivou noc.

Ráno jsi mě odvezl na autobus, dal mi pusu na rozloučenou a já věděla, že jsi ten pravý. Už jak jsem tě viděla na té party, tak jsem zažila nepopsatelný pocit. Prostě "Wooow, tohle je on!" Psali jsme si celý den a za týden jsem přijela zas. Bylo to hezké, romantické a nezapomenutelné. Každý den s tebou přinášel spoustu nového, co jsem si ani nedokázala představit.

A teď, o dva roky později, si jsme lhostejní. Ironie.

Koloběh lásky aka jak přijmout samotu 

Tbt. Vracím se zpátky. Někam, kde ještě všechno dávalo smysl. Tam, kde jsem tě milovala a troufám si říct, že i ty mě. Vopravdicky. Takovou tou láskou u který si seš jistej, že nikdy neskončí. Smutný je, že tyhle okamžiky na výsluní trvaly nejdýl dva měsíce. Zbytek byl jen o hádkách, kvůli naší neschopnosti ustoupit nebo se změnit. O hodně hnusnejch hádkách, kdy nechápu, jak si mohl bejt tak nevděčnej a říct tolik zlýho. Tfuj tajbl.

Teď jsem sama. Vlastně jsem byla sama už dlouho předtím, jen jsem si furt namlouvala, že jsem ve vztahu a že vztahy nejsou vždycky jen růžový. Takže teď si to konečně přiznávám! Ukažte si na mě! Jsem sama, nezadaná, singl, sólo. Bála jsem si tohle připustit, měla jsem pocit, jakobych kvůli tomu byla divná, méněcenná. Všichni přece někoho maj, ti fajn lidi už jsou všichni zadaní. Nikdo se netrápí, plánujou spolu budoucnost, nehádaj se, jsou tu jeden pro druhýho.. A mě tím tak trochu serou,  protože já takový štěstí nemám, logicky. Jenže mi nezbejvá, než jejich vztahy a drahý polovičky přežít, protože oni nemůžou za moje neštěstí. A taky proto, že mě můžou někam ze soucitu vzít s sebou a nebo mi někoho představit. Ikdyz, co si budem, to většinou nedopadá podle našich představ.

Sama. Ono to není ve výsledku tak špatný. Mám teď spoustu času na moje koníčky a dávný kamarádky. Nemusím mít špatný svědomí, když se na party bavím s pěkným týpkem. Můžu si nosit  co chci, výstřihy, šatičky, boty na podpatku a nikdo na mě nežárlí. Můžu nosit velký náušnice,  který tak moc nesnáším, (stejně, jak ty) ale můžu je nosit, protože do mě nepojedeš, jak jsou hrozný. Můžu vařit vegetariánsky a celej den se procházet venku, protože už nemám na noze kouli, která se chce dívat na televizi a žrát brambůrky. Nemusím mazat zprávy v telefonu, který všechny automaticky znamenají nevěru, která nebyla. Nemusím mít permanentně oholený nohy. Je to vlastně velkej návrat sama k sobě, kdy peníze, který vydělam, jsou jen pro mě, na moje hadříky, nehtíky, kafíčka a permici do fitka. On je to vlastně návrat k tomu nejdůležitějšímu vztahu a to je náš vztah sebe k sobě, ta všude zmiňovaná sebeláska, bez který nemůžem tvořit nějaký smysluplný a dlouhodobý hodnoty. Takže samota je vlastně cesta ke znovunalezení sebe a díky tomu nalezení tebe. So cute (aka jak si to v hlavě obhájit, aby mě to nedojebávalo)

Rozjezdy pro hvězdy 

"Omluv se mi! "

"Prosím?!" překvapením s nádechem smíchu se zakuckám kouřem z cigarety.

"Tak dělej, omluv se mi!" přiostruje.

"Za co já se ti mám omlouvat?! Neměl by ses mi omluvit spíš ty?! " Ty vole, on to jako fakt mysli vážně?

"Za všechno, cos mi provedla!"

"Já ti nic neudělala. Nebudu se ti omlouvat za nic." Pořád nevěřím svým uším, že to myslí vážně.

"Tak jdi do píči." řve na mě nepříčetně.

"OK, tak já jdu." Odcházím zpátky do klubu a nechce se mi věřit, že tahle konverzace proběhla.

V průběhu večera se mě snaží ještě párkrát vyprovokovat a nakonec, když už všem leze na nervy, tak odjíždí  Fuuu. Jak jsem s tímhle člověkem mohla strávit dva roky? Dva dlouhý roky a z toho víc špatnýho než dobrýho. Ale mě to vždycky tak nějak táhlo k lidem, co si mě nevážej, takže si za to můžu vlastně sama. Nějaká vnitřní snaha se zničit. Jo, to bude vono.

A když mě nezničil on, tak se dojebu sama.

"Pojď na panáka." tahám kamaráda,  kterého vidím po dlouhé době. A novou holku mýho šéfa. A DJe, kterýho platonicky miluju asi pět let. A bejvalýho nejlepšího kámoše mýho bejvalýho. A každýho, koho ráda vidím, což jsou všichni, protože jsem zvyklá jen na otrávenej xicht mýho ex. A tak není divu, že jsem na káry. Po pěti hodinách s pláčem opouštím party, protože jsem zas přecitlivělá a domýšlivá. "Nikdo mě nemá rád, všechno je zbytečný...." fňukám si sama pro sebe cestou domů.

Ráno je bolavý. Bože, jsem zas byla trapná  A ukecaná. A nejchytřejší. Moc dobře si vzpomínám, proč jsem přestala chodit na takovýhle akce. Co jsem asi komu zas vykládala? Snad nic osobního. A jestli jo, ať si to nikdo nepamatuje, prosím.