Vždycky se seznámím s někým zajímavým, když to nejmíň čekám. Spíš vůbec. Třeba jako že mi odpoledne volá kámoš, ať přijedu na ohňostroj. Ten typ kámoše, co vždycky vymyslí nějakou hovadinu, ale já jdu, protože se nudím a je sobota, tak nebudu přece doma, že jo. A tak nějak čekám podraz, ale už sedím ve vlaku, takže není cesty zpět. No jasně, že jo! Ani na vlaku na mě nepočkal, ohňostroj jsem viděla jen z cesty za ním a místo vánočních trhů je prej u nějakýho kámoše. Bomba ty vole.

 Jdu za ním a úplně si představuju, ke komu mě to zas táhne. Otevírá mi dveře, a kromě pozdravu mlčí. "Tak ke komu to jdem?!" ptám se už asi po desátý. Nemám ráda neznámo. On mi ale pořád neodpovídá. Jsem zoufalá v chodbě, zouvám se a on už je v obýváku. "Čau, já jsem Pitrs." podává mi ruku vysokej, potetovanej sympaťák. Budiž ti odpuštěny promarněný trhy, kamo. Je boží. Máme stejnej hudební vkus, stejný názory a nabídl mi svoje cukroví z domácího ganja másla. Pořád si povídáme, popíjíme, jíme cukroví, smějeme se, já zas všemu rozumím, ale jemu přijdu roztomilá. Proč mi ho jen neukázal dřív?

Domů jsem se dostala asi ve dvě ráno. Moc. Ale z nevolnosti mě hned vyléčila zpráva od Pítrse, jak jsem dorazila a že jsme se snad neviděli naposled. To určitě ne, protože ho od toho dne nemůžu dostat z hlavy. Jak snadný je se zamilovat.