Život tě zabije

 Zejtra jsou Vánoce.

Počítám svůj život od Vánoc.

Vlastně stejně jako od narozenin, od novýho roku, od posledního drinku, od posledního brka...

Všechno to jsou milníky.

A lidi rádi počítaj.

Od kdy do kdy a kolik.

Jenže kolik čeho?

A proč a s kým chtějí pořád soutěžit?

Ráda rekapituluju.

S letoškem jsem spokojená.

Nechci mít zbytečně chytrý kecy, ale mám ze sebe radost.

Z toho kým jsem a že jsem všechno zvládla.

Tak vždycky to člověk nějak zvládne,

ale mně se líbí můj osobitej styl zvládání věcí.

A taky že se zas zkouším otevřít někomu novýmu.

Po každým zklamání je to těžší, no cap.

Teď vlastně ani nic nečekám a přitom v tom lítám až po uši.

Tohle je možná definice bláznovství.

Nebo čistá bláznivá láska k životu.

Letos mě moc nechytla vánoční nálada.

Těším se na tradiční večeři a stromek a takovou tu nahranou dokonalost.

A taky až to všechno pomine a lidi nebudou mít tik v oku z toho, jak jsou svátky klidu a míru, ale je všichni a všechno serou a oni se na sílu snaží křečovitě smát a hrát ostatním to divadlo.

Paradox.

Nic nehrotim, jen si užívám každej den.

Život tě zabije

Království

 S někým jsem se sblížila.

Nenapadlo by mě, že by to mohl být on.

Je tak vyklidněnej, že i ten grázl ve mně se najednou mění v anděla.

Věřím mu, cítím se s ním v bezpečí.

Každý den se těším ze života, přijdu si jak vyměněná.

Čas strávenej s ním mi dává naději.

Trochu mi to připomíná moji první lásku.

Nechci to ale uspěchat ani nikam tlačit.

Prostě to nechám plynout a čas ukáže.

Ta situace kolem nás není jednoduchá a snažím se tomu nepropadnout.

Zároveň na něj pořád myslím a přijde mi skvělej a svým způsobem v tom lítám až po uši haha.

Fascinuje mě, jak sme k sobě přišli, jak jsme se začali poznávat víc, trávit spolu času víc....

Jak jsme si dali na čas a jak to bylo poprvý vášnivý a nezapomenutelný.

A nejde si nevšimnout, že ani on tohle nečekal a že jsem mu pěkně zamotala hlavu.

Ať to dopadne jakkoliv, už teď je to jedno z mejch oblíbenejch životních období.

Děj se vůle Boží

Život začíná tam, kde končí strach

 Felila sem na dně.

Felila sem tam dlouho.

Poznala jsem tam ty nejlidštější lidi s největším srdcem.

Byli zlomený, stejně jako já, víš?

V tom obyčejným světě musíš hrát hry.

Musíš popírat sám sebe a svůj rozum.

Musíš říkat, co se sluší.

Musíš zapadat do jedný z maximálně pěti škatulí.

Individualita se netoleruje.

Kdo říká pravdu, bude potrestán.

Proto jsme se sešli tam dole.

Byla jsem tam šťastná, víš?

Objevila jsem tam novej svět.

Přišla jsem tam na to, kdo skutečně jsem.

Někde mezi tou bídou a nejistotou byla svoboda a opravdovost.

Čas tam běží pomalu, ale aspoň máš čas přemejšlet.

Objevíš svůj skrytej potenciál.

Bejvalej mi říkal: "Můžeš bejt blbá, ale musíš si umět poradit."

Tam to platí dvakrát.

Musíš zahodit strach a ego.

Buď se odrazíš a staneš se tak nezastavitelnej a nebezpečnej pro okolí a nebo tě to semele a nikdo po tobě ani nevzdechne.

"O jednu nulu míň." řeknou známýmu, až ze zvědavosti zajdou na tvůj pohřeb.

Rádi tě budou řešit, když o všechno přijdeš.

Každej bude hned vědět, že seš v kriminále nebo na detoxu.

Svět miluje drama.

Aspoň teda lidi co v něm žijí.

Jsou tak zkažený.

Bože, ty to vidíš.

Nechtějí, aby ses odrazil.

Už ti nedokáží nijak ublížit.

Tys totiž neměl nic, jen sám sebe a zvládnul si to.

Máš něco, co oni ne.

Nenávidí tě.

A tebe nezajímají.

O to víc tě nenávidí.

Budou se snažit škodit ti různě.

Jenže nemají páky a každej jejich pokus se jim vrátí.

Nakonec to vzdají.

Budou jen vzdáleně přihlížet, jak záříš.

Nepochopí, jak to děláš.

Nedáš jim spát.

Budeš jim trnem v oku.

A ty budeš šťastnej, protože si neupsal svoji duši.

Šel sis za svým, ikdyž si musel často jít sám i skrz bouře.

No nevzdal si to.

Odměnou je pohled do zrcadla, kdy cítíš hrdost.

Nikdo nedokáže procítit všechny tvoje rány,

nikdo nikdy neobuje tvoje boty.

Ty to ale víš.

Počítej s tím, že to bude těžký.

Odměna ale stojí za to.

Lidi mají oči i uši, ale nevidí a neslyší.

To ale neplatí pro tebe, víš?

Počítej s tím, že lidi odejdou, že tě zraní a zradí.

Půjdeš sám.

Nebude komu se svěřit, nebude, kdo by ti pomohl.

Občas se bude zdát, že už nemůžeš pokračovat.

V tu chvíli zpozorni.

Brzy se stane zázrak.

Budeš nahoře.

Nebudeš už ale nikdy s těma "normálníma".

Ze dna tě to totiž buď pošle pod zem nebo na vrchol.

Není nic mezitím.

A všechen čas o samotě se ti vrátí, protože se objeví praví přátelé.

Takoví, kteří si taky prošli sami svým dnem.

Takoví, kteří to nevzdali a věřili, že potkají přítele jako jsi ty, víš?

Začneš si tam vážit všeho.

Budeš milovat každej novej den.

Znovu pochopíš to, co si už dávno věděl.

Musíš překročit svůj stín a všechno, co si dosud znal, nechat být.

Skutečnost ti zničí všechny iluze, pochopení bolí.

Probuzení bolí.

Pak už ale nebolí nic.

Trpělivost

 Není to tak, že se bojím otevřít svoje srdce.

Jen musím vycejtit, že to má skutečně smysl.

Většina lidí slyší, co říkám, ale nerozumí.

Rozumí slovům, ale vytváří si domněnky během toho, co mě sjíždí pohledem.

Vidím jim do hlavy, cejtim jejich pocity a poznám, když mi lžou.

Většina jich jen ztrácí můj čas.

 Randila jsem, ale nikam dál se to neposunulo.

Už mám něco za sebou a tak mě nezajímají ti prázdní kluci, co si myslí, že jim hned sednu na kokota.

Prej tak vypadám, že bych mohla.

Hahaha, jak si na to přišel?

Protože jsem hezká? 

Domněnky.

Nesnáším je, nevytvářím si je.

Nečtu mezi řádky, buď mi řekni pravdu nebo radši mlč.

Imponují mi muži, kteří tohle vědí.

Že je lepší mlčet, když nemáš co říct.

Nebo jenom proto, abys nechal mluvit druhýho a dozvěděl se tak všechno úplně přirozeně.

Stačí naslouchat.

 Ono to přijde. To vím.

Možná už se to blíží.

Umíš počítat? Tak s tím nepočítej.

Vše má svůj čas, kterej neuspíšíš.

Prostě si jen užij to čekání a nebuď prázdnej.

Zase žiju život

 Nechci mít zas filozofický kecy o lidech a vztazích.

Cejtim se, jak kdybych našla vnitřní naplnění a je mi fajn.

Těším se na každý nový ráno, zase žiju.

Není se za čím hnát, všechno mi přijde ideální.

Každej moment má svůj význam.

 Tak nějak jsem předpokládala, že pro tuhle spokojenost někoho (nebo aspoň něco)potřebuju.

Nemám ani vztah ani vysněnej život, spousty peněz, kterejma můžeš získat určitou svobodu...

Nemám zkrátka nic z toho, od čeho jsem dřív očekávala, že mi to dá přesně ten pocit, kterej poslední dny mám.

Není to stížnost, spíš jsem překvapená 

Ono to fakt bylo celou dobu jen o mně.

 

Najednou zas volně dejcham

Jakoby ta společná tíha nás všech,

nepojmenovatelná a neuchopitelná,

se najednou vytratila.

Jakoby nad námi do teď vládlo jakýsi zlo,

které vlastnoručně přemohl princ,

kterýho u toho nikdo kromě jeho koně neviděl.

Ten princ byl skromnej a nechlubil se,

že nás všechny spasil,

takže jsme nikdo netušili o jeho hrdinským činu.

Následky jsme však pocítili kolektivně.

Najednou šlo všechno to, co se nám nedařilo.

Chtěli jsme změnit události, bejt lepší, plnit si sny.

Jenže ta tíha ve vzduchu nám v tom bránila a čím víc jsme se snažili vyhrabat ze sraček,

tím hloub jsme do nich zapadali.

Ke konci připomínaly bažinu, kde se nemůžeš ani hnout.

Jen se potapis víc a víc do těch všech sraček, už rezignujes na život i spravedlnost a jen čekáš, až to vše skončí.

Úplně zbytečnej příběh o hledání vyššího smyslu, kde ti karma chcije na hlavu a ty tomu říkáš déšť a zkoušíš v něm tančit, abys na oko zmírnil svoje zoufalství.

Jak může skončit tahle nevděčnost?

A dočkám se Tojo vůbec?

Nojo, dočkali jsme se.

Nechápu jak a proč, ale najednou je po všem. 

Zas se mi krásně lehce dejcha a zas to začíná všechno dávat smysl a ne bejt jen zbytečný a bolavý.

Jak kdyby skončil nějakej můj koloběh a teď ho měl žít někdo jinej.

Možná mě někdo vykoupil v tom bloudění v kruzích.

Spíš o tom ten chudák ale neměl ani tušení.

Každý utrpení mě mrzí, ale dokud oběť nepochopí a nezmění to, nikdy to utrpení nebude zbytečný a nikdy se samo od sebe nezmění ve vlastní spásu a požehnání...

Pár z těch, co bloudili v kruzích se mnou, necejtej stejnou úlevu jako já...

Vidím je se ztrácet, vidím hnus a bolest a vidím to, jak se každej den můžou vysrat na trápení a přepsat konec autobiografie...

Nechápu, jak se může někdo mít tak v piči.

Spadnout jen jednou a zůstat ležet.

Taky jsem padla, ale už tisíckrát.

Pokaždý jiným originálním způsobem.

A nikdy jsem se nehodlala vzdát.

Kolikrát jsem umřela, tolikrát jsem e narodila.

Nebejt těch protikladů, který jsou do očí bijící, ty úplně opačný situace, který sem zažila behfm pár chvil.....nebylo by to takový wow

Jenže ono to wow bylo a ještě bude.

Minimálně teď cejtim nejlepší období svýho života.

Ikdyž tsk nazývám první okamžiky s hlavou venku z vlastní prdele dycky 

Kde je tma, je i světla

 "...nebyl tady nikdo, kdo by se mnou stál

a v tu chvíli mi došlo, že každej jsme tady sám..."

 Když tě život postaví do pozice, kdy tě opouštějí lidi a přijde ti, že všechny zažitý pravidla a jistoty přestávaj platit, je to dobře. Jsou to těžký dny, tejdny nebo měsíce. Jsou plný stížností, sebelítosti, pocitů nepochopení, nespravedlnosti, jsou plný slz a zdá se, že není cesty ven. Ale jsou pro tebe důležitý.

 Těžký je hlavně zvyknout si, že máš jen sám sebe a najít k sobě zpátky cestu. Začít se chápat zevnitř, přijmout se, být pro sebe tím nejlepším přítelem. Vztah k sobě samému je ten nejdůležitější, když se neznáš nebo se nemáš rád, tak se tvůj život nemůže hýbat lepším směrem. Nejdřív musíš znát svůj směr, vědět, kdo jsi a co je pro tebe nejlepší. 

 Když projdeš tmou, ve který si našel oporu v sobě, zapálil si ten plamen svojí duše a vyšel ze tmy ven, stáváš se nebezpečným. Jakmile už nepotřebuješ nikoho a nic, stáváš se nezastavitelným. 

 V moment, kdy pochopíš, proč si zůstal sám, změní se všechno. Už nikdy nebudeš nešťastný, protože všechno je jen úhel pohledu. Je tvoje rozhodnutí, jak se budeš dívat na svět a situace, jak budeš reagovat, kolik energie dáváš jakým směrem. Jakmile vystoupis z tmy, už tě nic znovu nepoloží. Tvoje štěstí totiž závisí jen na tobě a chápeš, že bez tmy není světlo, že všechno má svůj čas, který neuspěchas a že nic, kromě tebe samého ti nepatří. 

 To jediný, na čem záleží máme každej v sobě. Najdi svou pochodeň, zapal ji a jdi jistým krokem tam, kam tě vede tvoje srdce. Buď věrný sobě a přes překážky dojdeš ke hvězdám. 

 Chtěla jsem Vám napsat a tohle se mi psalo samo. To konkrétní, co žiju, to je na jinej příběh. Spíš na sarkastickou povídku v Bukowskiho stylu. Tahle myšlenka ve mně zřejmě dřímala a čekala na zveřejnění. Nemá to bejt motivační článek pro dokonalý šťastný a osvícený lidi. Je to spíš pro ty, který se zrovna placaj ve tmě a nevedej, kudy kam. 

 Hledej to v sobě -tam jsou všechny odpovědi na tvý otázky -tsm je ten kompas, kterej ti ukazuje správný směr-tsm je ten člověk, na kterým ve tvým životě nejvíc záleží. 

 Vždycky, když už končí nějaká etapa, mám chuť se vzdát. Něco ve mně mi ale říká: "Vydrž!" A během krátký doby se vždycky stane zázrak, kterej se nedá naplánovat, kterej tu situaci zachrání a dá mi zase větší víru a větší trpělivost, naději a vnitřní sílu. Už se nebojím, že něco nezvládnu. Před svítáním je taky největší tma. Nech to být, ať jde o cokoliv, pusť tu situaci a jen věř, že bude líp a představuj si to svoje "líp". A čemu věříš, tak se stane.

4.4.

Rozhodla jsem se, že budu šťastná 

a že všechno zvládnu. 

A jak jsem řekla, tak bylo.

Už mě to neunášelo a nevymetalo to se mnou pavučiny.

Zase jsem byla tím tvůrcem já.

Potřebovala jsem ten čas o samotě.

Potřebovala jsem se zase rozebrat na malinký kousíčky a poskládat zpátky znovu a lépe.

4.4.2022

Pamatuju si loňskýho 4.4. úplně živě.

Volal mi Miki brzo ráno a mluvil trochu z cesty. "Přijď pro mě prosím." 

Zvuky výherních automatů v pozadí mi řekly, kde je, i bez zbytečných otázek.

"Třicet kiláčků asi po ránu nedám, promiň.'

Pořád to ale bylo míň, než kolik nás většinou dělí.

S myšlenkou, že se neuvidíme, jsem se tímto rozloučila.

A tím jsem dala prostor, aby se mohly dít ty maličkosti, které se s časem ukazují důležitější, než by mě kdy napadlo.

Během pár hodin se rozrazily dveře do mého bytu a v nich stál Mike mužnější a krásnější, než kdy dřív.

Milovali jsme se.

Ležela jsem mu pak několik hodin na stehně, zatímco on protáčel válce na mobilu.

Pak napsal na kus papíru 4.4.2022.

Schovala jsem si ho na památku, přišlo mi to magický.

To bylo naposled, co jsme spolu strávili nějakej čas sami.

Často jsme si psali a volali, každou maličkost jsem mu hned dávala vědět.

Líbilo se mi, že to má v hlavě srovnaný, na nic si nehraje a zároveň je bláznivej.

Zamilovala jsem se do něho, ale na nic netlačila.

Říkala jsem, že je moje nejlepší kamarádka.

Přišlo mi totiž, že mi city neopětuje a tohle byla obrana proti zklamání a odloučení. 

Byl pro mě moc důležitý a proto jsem ho nechávala být. 

Dny plynuly, někdy jsem byla nahoře, jindy zase úplně dole.

Přežila jsem několik krizí, který s sebou odvedly z mého života všechny, které jsem považovala za přátele. 

S některými jsme se odloučili pouze fyzicky, s většinou ale na všech úrovních.

Zůstala jsem sama a bylo mi smutno.

Jedinej člověk, kterej mi zůstal, byl Mike.

Náš vztah nabýval úplně nové rozměry.

Neviděli jsme se sice skoro rok, ale něco mezi náma se prohlubovalo.

To, co sme mezi sebou pěstovali, začalo vytvářet tlak.

Muselo se něco stát.

Už se nedalo tvářit, že jde o obyčejné kamarádství, prázdné chatování, něco bezvýznamného...

Dávala jsem najevo svoji náklonnost a když se mi nedostalo odpovědi, tak jsem prostě nepsala a nevolala.

2.4.2023

"Ahoj", napsal mi po pár dnech zprávu.

"Čauky", dělám jakoby nic.

"Co děláš?", pokračoval po nějaký době v chatu.

"Jsem v práci." 

A už neodepsal.

Co to má sakra znamenat?

Nikdy se mě neptá, co dělám. Nezajímá ho to.

Zkoušel mi volat, pak já jemu... naháněli jsme se, marně.

Vnitřně jsem tušila, že se něco děje.

A ikdyž mi bylo ještě vše skryto, cejtila jsem důležitost toho, co se dělo.

Po práci cestou domů jsem mu zkusila ještě naposled zavolat.

Zvedl mi to.

"Čau, co děláš?" zase se zeptal tou otázkou, kterou se neptá?...

"Čau, jdu z práce... Proč ses odpoledne ptal, co dělám?" Chtěla jsem to jednou provždy rozseknout.

"Protože jsem doma." Ale tímhle mě absolutně odzbrojil.

Pracuje v zahraničí, má se tam dobře. 

Naposled byl v Čechách loni, 4.4.2022....

A teď, skoro přesně po roce, se tu objeví a shání mě?

Na loňskýho 4.4. jsem často myslela, protože to bylo naposled, co jsme byli spolu.

Přála jsem si, aby přijel, aby se mnou zase trávil čas, aby to bylo hezký, aby se taky zamiloval....

Přála jsem si, aby usínal vedle mě a hlavou mi pořád jelo "4.4."

"Jestli spolu máme být, ať se stane zázrak! Něco takového, abych věděla, že jsi to musel zařídit ty! Ať se tu objeví, tráví se mnou čas a spinká se mnou v objetí! Ať se to stane zítra. Děj se vůle Boží "

Tohle jsem řekla před spaním tak trochu rozčilená, s vědomím, že mezi náma něco je, ale pořád si nejsem jistá,co přesně to je a kam to směřuje.

Nejsem si teď jistá,jestli přijel hned druhý den nebo to bylo obden, každopádně to bylo magický.

Věřím, že se to stalo jen pro mě a na můj popud.

Dřív to mezi náma bylo hodně o sexualitě.

Teď jsme se k sobě vzájemně chovali hezky, nezištně a s úctou.

Leželi jsme spolu ve vaně, hladil mě, ale to bylo celý.

Nikdy předtím jsme spolu nebyli několik hodin sami dva aniž bysme spolu nic neměli.

Povídali jsme si, zpívali, smáli se a spali spolu v objetí.

Ráno jsme si spolu sedli ke stolku a najednou jsem cejtila, jak se na mě dívá.

Byl to intenzivní pohled, prohlížel si nejdřív můj obličej, vlasy, nehty, tělo, oblečení....

Na obličeji se zasekl, pozoroval oči a pusu a znova oči a pak jsem slyšela jeho myšlenku "Ta je tak krásná!" Ze který byl sám překvapenej.

Několikrát opakoval věci, který často říkám já. On mě je ale nikdy říkat neslyšel. Hodně to bylo o tom, že všechno je, jak má a všechno že se dozvím ve správnej čas a že ikdyž už byl na cestě zpátky za hranice, tak se vrátil, protože ho něco silně táhlo zpátky....

To, co je mezi náma je něco výjimečnyho a křehkýho a bojím se cokoliv udělat, abych to nezničila.

Myslím totiž, že budeme potřebovat ještě nějaký čas, abysme oba byli tam,kde máme bejt a mohli tak bejt spolu a šťastní.

 stane zázrak!" 

Zázraky

 Děje se mi teď spousta zázraků.

Říkám tomu zázraky, protože na náhody nevěřím.

Nevím, jak to dopadne, ale mění se vše.

Nechávám se tím unášet, líbí se mi to.

Cejtim, že to bude skvělý.

Už teď si to užívám.

Nesnažím se do toho dění nijak zasahovat.

Akorát bych tím dělala šprajcy. 

(Píše se tam měkký nebo tvrdý i/y?!)

In progress

Věci se začínají dávat do pohybu.

Přijde mi, že lepším směrem.

Dochází mi, že jediný, co fakt můžu změnit a ovlivnit, jsem já. 

Je to to nejtěžší, ale vyplatí se to.

Krůček po krůčku.

Úspěch neuvidim hnedka, protože ani to, kým jsem a kde jsem se nestalo ze dne na den.

Víc žít.

Užívat si proces změny a nelpět.

"Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla.

Můj smutek mne nebolí.

Má osamělost - to bude zároveň mé přemýšlení.

Mé odříkání - to bude zároveň má čistota."

Karel Čapek 

Tíha prázdnoty

 Je teď všeho nějak moc. 

Z práce domů akorát se vyspat. 

Takhle mine několik dní.

Pak přijde den jako dnešek, kdy toho na sebe nemám moc.

A najednou cejtim, jak moc těžký je to prázdno uvnitř mně.

Takhle mi asi ještě nebylo.

Všechno to zkonstruovala moje přespřemýšlející hlava.

Ostatní to zvládaj normálně, nesere je to.

Uměj v tom chodit a nejde jim o hlubší smysl a naplnění.

Ve svý slepotě jsou šťastní.

Sebedestruktivní defekt

Chce se mi blejt. Ze života. Ze mě.

S čistou hlavou vydržím nejdýl tejden.

Pak se vždycky sejdou okolnosti tak, že se začnu cejtit jak nejzbytečnější hovno na světě, tak si ještě přidám, ať mám.

Už skoro nepiju. 

Letos jen jednou a můžu říct, že to byla taková ta situace, kdy na tom nebylo nic špatnýho ani destruktivního. Po deseti letech jsem byla na dovolený! Na tři dny v Německu a po dlouhý době jsem se tam cejtila naživu. Vopravdicky.

Už nedávám ani pivo k obědu nebo dvojku bílýho po práci. Aspoň jednoho zmrda v sobě sem zabila.

Poslouchám teď právě album Toxicity od Systémů, ležím pod růžovou mikroplyšovou dekou a je mi...hezky? Jo, fakt se cejtim fajn.

Nebejvá mi často fajn. Ikdyž se snažím udržovat pozitivní mysl různejma sluníčkářskejma zaklínadlama, ikdyž to mám v hlavě všechno srovnaný, jak to srovnaný bejt má... nebejvá mi fajn.

Sem sama se sebou tak často, jak nikdy v životě. Vystačim si, postarám se o sebe, už si se sebou občas i pokecám...Ale z nějakýho důvodu mě to nenaplňuje. Chci sdílet svůj život, svůj čas, svý pocity, aspoň občas i s někým dalším. Nemusí to bejt intimní. Jde jen o to, že s někým něco zažíváš a tím vzniká spojení, vzpomínky, příběhy... Prostě žiješ. Život sama se sebou 333 dní v roce bych přirovnala k zombie...Jakoby žiješ, ale to důležitý, ten vnitřek, to je prostě chcíplý. Prázdnota. Samota. Overthinking. Všechny ty bolavý slova, který kdy byly mířený na můj účet. Můžeš si opakovat mantry milionkrát denně, můžeš meditovat, snažit se chovat k sobě hezky. Dřív nebo pozdějc, když to bude pořád jen o tobě, začne ti z toho jebat. Nedává to smysl, žít život sám se sebou a sám pro sebe. Aspoň mně to smysl nedává. 

Maximálně tejden s čistou hlavou. Pak vždycky přijde okamžik, kterej ve mě spustí tu řetězovou reakci, která skončí tím, že si dám čáru a zaseknu se na mobilu až dokud nejdu ráno do práce. Buď mačkám nebo se snažím mačkat a googluju si freespiny a no deposit bonusy. A když se občas stane, že už několik hodin jen googluju a nemačkám, tak přijde chvíle, kdy moje schopnost přespřemejšlet vyexpanduje na tolik, že se prostě úplně čistě nenávidím a všem těm sračkám věřím. A mám tak s jistotou dojebanej den nebo dva. 

Prehanim to. Seru si do huby a chovám se přesně tak, jak se mi příčí. Tak, jak jsem byla přesvědčená, že se nikdy nesnížim. Kdo to ze mě kurva je?! A proč?

Tak nějak kam moje paměť sahá jsem si nesla pocit nedostatečnosti. Piko a bedny tu propast mezi realitou a mým vnímáním sebe sama ale prouhloubily skoro až k branám pekelnejm. Placam se ve všemožných srackach celej život, teď poprvý ale tak moc, že se z nich neumím sama vyhrabat. Nemluvím o tom, ale bojuju se sebou a s tím posledním žijícím zmrdem ve mně. Dneska mi ale došlo, že jsem mu dávala tak dlouho žrát, že už ho bez pomoci nezabiju. A já fakt chci.

Budu žít. Budu se usmívat a cejtit naživu. Vytěžim z toho maximum. Moje proměna totiž nebude z průměrnýho člověka v člověka, kterej na sobě v něčem trošku zamakal. Až se uzdravim, až budou tyhle dny dávno za mnou a ten zkurvysyn ve mně jednou pro vždy chcípne, tak budu zářit jako hvězda a v tý vší tmě kolem mě to bude vypadat, že zářím jasněji a silněji než jiný hvězdy. Myslím, že tohle je můj úděl. Dokážu to pro všechny ty lidi, kteří se taky ocitli ve tmě a nevěří, že můžou zabít svoje vlastní démony. Nikdo se nebude cejtit v tý tmě na dně propasti sám a nikdo nepřestane věřit, že to dokáže, protože tady budu já. Budu tady pro ně, budu jim zářit na cestu a moje síla dá sílu jim.

Chci to pokoušet?

 Je to divný. 

To, jak se střídají lidi kolem mě.

Z dřívějška jich zůstalo jen pár a jsou to přesně ti, u kterejch bych to nečekala.

Proč to říkám?

Asi proto, jak si přijdu osamocená a snažím se tak necejtit. 

Začíná mi to pomalu jít.

Dokonce se mi otevíraj možnosti se s někým novým sblížit...

Jenže už to vidím skepticky a nemaluju si zázraky.

A nevím, jestli mi přijde zajímavej natolik, abych ho vpustila blíž do svýho života.

Jestli si chci dovolit bejt někým milovaná.

Zpátky k sobě

Na cestě někam...Zpátky k sobě?

Asi jo.

Život je jedna velká proměnná. Cejtim se bejt v progressu, ikdyž bych si přála na chvíli zastavit. Nejde to. Hejbu se. Směřuju někam. Cíl (nebo spíš další metu) nedokážu ještě přesně pojmenovat. Není mi jasný, jak daleko od ní ještě jsem a co že mě tam vlastně čeká. Směr cesty mi taky není znám, snažím se pochopit, kam mě moje kroky vedou, protože pocitově jdu správně. Co se ale cestičky tam někam "do správna" týče, tak mi přijde, že tudy přede mnou ještě nikdo nešel. Minimálně ne z mého směru, protože není ani trochu vyšlapaná, schůdná a přehledná!!! 

Je toho tolik, co bych chtěla někomu říct, s někým sdílet. Jenže vždycky jen v tý chvíli, kdy tou jistou událostí nebo pocitem žiju. Neupínám se k ničemu, strašně snadno se se vším dokážu sžít, že mi to už pak nikdy víc nepřijde důležitý a tím pádem to nepotřebuju dál ventilovat. Nevím, jestli to moje "sžití se" je smířlivý. Jestli si to všechno připustim a vím o tom a jen to nechávám být. Nebo jestli nejde spíš o potlačení prožívání, který až se jednou nahromadí, tak bouchne, aby bylo konečně správně prožitý. A mě by takovej semtex vlastních vjemů pravděpodobně na místě odpravil....

Je pravda, že trávím teď hodně času sama se sebou. Vyrůstala jsem v tom a moje vlastní společnost mi dřív nevadila. Vystačila jsem si. Teď se sebou ale bejt nedokážu, nechci. Upřímně nedělám moc věcí pro sebe... Dělám je pro ostatní, protože se to ode mě čeká, protože sem tak moc chtěla někam patřit, bejt milovaná, nebejt sama... že jsem svoji skvělou společnost, toho důležityho jedinečnýho človíčka prostě zaprodala pro cizí lidi, pro jejich potěšení, abych zapadala do jejich škatulek a vynutila si tím "lásku za odměnu"....svoji individualitu a sebelásku jsem popřela a teď se divím, že jsem si zbyla sama se sebou, kterou ale už tak dobře jako tenkrát neznám....a že to je těžký, zase se poznat a užívat si čas sama pro sebe... když si jsem teď vlastně docela cizí...

Možná začínám konečně trochu chápat a vidět kudy a kam teď směřuju.. teď se cejtim požehnaně