Sebedestruktivní defekt

Chce se mi blejt. Ze života. Ze mě.

S čistou hlavou vydržím nejdýl tejden.

Pak se vždycky sejdou okolnosti tak, že se začnu cejtit jak nejzbytečnější hovno na světě, tak si ještě přidám, ať mám.

Už skoro nepiju. 

Letos jen jednou a můžu říct, že to byla taková ta situace, kdy na tom nebylo nic špatnýho ani destruktivního. Po deseti letech jsem byla na dovolený! Na tři dny v Německu a po dlouhý době jsem se tam cejtila naživu. Vopravdicky.

Už nedávám ani pivo k obědu nebo dvojku bílýho po práci. Aspoň jednoho zmrda v sobě sem zabila.

Poslouchám teď právě album Toxicity od Systémů, ležím pod růžovou mikroplyšovou dekou a je mi...hezky? Jo, fakt se cejtim fajn.

Nebejvá mi často fajn. Ikdyž se snažím udržovat pozitivní mysl různejma sluníčkářskejma zaklínadlama, ikdyž to mám v hlavě všechno srovnaný, jak to srovnaný bejt má... nebejvá mi fajn.

Sem sama se sebou tak často, jak nikdy v životě. Vystačim si, postarám se o sebe, už si se sebou občas i pokecám...Ale z nějakýho důvodu mě to nenaplňuje. Chci sdílet svůj život, svůj čas, svý pocity, aspoň občas i s někým dalším. Nemusí to bejt intimní. Jde jen o to, že s někým něco zažíváš a tím vzniká spojení, vzpomínky, příběhy... Prostě žiješ. Život sama se sebou 333 dní v roce bych přirovnala k zombie...Jakoby žiješ, ale to důležitý, ten vnitřek, to je prostě chcíplý. Prázdnota. Samota. Overthinking. Všechny ty bolavý slova, který kdy byly mířený na můj účet. Můžeš si opakovat mantry milionkrát denně, můžeš meditovat, snažit se chovat k sobě hezky. Dřív nebo pozdějc, když to bude pořád jen o tobě, začne ti z toho jebat. Nedává to smysl, žít život sám se sebou a sám pro sebe. Aspoň mně to smysl nedává. 

Maximálně tejden s čistou hlavou. Pak vždycky přijde okamžik, kterej ve mě spustí tu řetězovou reakci, která skončí tím, že si dám čáru a zaseknu se na mobilu až dokud nejdu ráno do práce. Buď mačkám nebo se snažím mačkat a googluju si freespiny a no deposit bonusy. A když se občas stane, že už několik hodin jen googluju a nemačkám, tak přijde chvíle, kdy moje schopnost přespřemejšlet vyexpanduje na tolik, že se prostě úplně čistě nenávidím a všem těm sračkám věřím. A mám tak s jistotou dojebanej den nebo dva. 

Prehanim to. Seru si do huby a chovám se přesně tak, jak se mi příčí. Tak, jak jsem byla přesvědčená, že se nikdy nesnížim. Kdo to ze mě kurva je?! A proč?

Tak nějak kam moje paměť sahá jsem si nesla pocit nedostatečnosti. Piko a bedny tu propast mezi realitou a mým vnímáním sebe sama ale prouhloubily skoro až k branám pekelnejm. Placam se ve všemožných srackach celej život, teď poprvý ale tak moc, že se z nich neumím sama vyhrabat. Nemluvím o tom, ale bojuju se sebou a s tím posledním žijícím zmrdem ve mně. Dneska mi ale došlo, že jsem mu dávala tak dlouho žrát, že už ho bez pomoci nezabiju. A já fakt chci.

Budu žít. Budu se usmívat a cejtit naživu. Vytěžim z toho maximum. Moje proměna totiž nebude z průměrnýho člověka v člověka, kterej na sobě v něčem trošku zamakal. Až se uzdravim, až budou tyhle dny dávno za mnou a ten zkurvysyn ve mně jednou pro vždy chcípne, tak budu zářit jako hvězda a v tý vší tmě kolem mě to bude vypadat, že zářím jasněji a silněji než jiný hvězdy. Myslím, že tohle je můj úděl. Dokážu to pro všechny ty lidi, kteří se taky ocitli ve tmě a nevěří, že můžou zabít svoje vlastní démony. Nikdo se nebude cejtit v tý tmě na dně propasti sám a nikdo nepřestane věřit, že to dokáže, protože tady budu já. Budu tady pro ně, budu jim zářit na cestu a moje síla dá sílu jim.