Je teď všeho nějak moc.
Z práce domů akorát se vyspat.
Takhle mine několik dní.
Pak přijde den jako dnešek, kdy toho na sebe nemám moc.
A najednou cejtim, jak moc těžký je to prázdno uvnitř mně.
Takhle mi asi ještě nebylo.
Všechno to zkonstruovala moje přespřemýšlející hlava.
Ostatní to zvládaj normálně, nesere je to.
Uměj v tom chodit a nejde jim o hlubší smysl a naplnění.
Ve svý slepotě jsou šťastní.
Chce se mi blejt. Ze života. Ze mě.
S čistou hlavou vydržím nejdýl tejden.
Pak se vždycky sejdou okolnosti tak, že se začnu cejtit jak nejzbytečnější hovno na světě, tak si ještě přidám, ať mám.
Už skoro nepiju.
Letos jen jednou a můžu říct, že to byla taková ta situace, kdy na tom nebylo nic špatnýho ani destruktivního. Po deseti letech jsem byla na dovolený! Na tři dny v Německu a po dlouhý době jsem se tam cejtila naživu. Vopravdicky.
Už nedávám ani pivo k obědu nebo dvojku bílýho po práci. Aspoň jednoho zmrda v sobě sem zabila.
Poslouchám teď právě album Toxicity od Systémů, ležím pod růžovou mikroplyšovou dekou a je mi...hezky? Jo, fakt se cejtim fajn.
Nebejvá mi často fajn. Ikdyž se snažím udržovat pozitivní mysl různejma sluníčkářskejma zaklínadlama, ikdyž to mám v hlavě všechno srovnaný, jak to srovnaný bejt má... nebejvá mi fajn.
Sem sama se sebou tak často, jak nikdy v životě. Vystačim si, postarám se o sebe, už si se sebou občas i pokecám...Ale z nějakýho důvodu mě to nenaplňuje. Chci sdílet svůj život, svůj čas, svý pocity, aspoň občas i s někým dalším. Nemusí to bejt intimní. Jde jen o to, že s někým něco zažíváš a tím vzniká spojení, vzpomínky, příběhy... Prostě žiješ. Život sama se sebou 333 dní v roce bych přirovnala k zombie...Jakoby žiješ, ale to důležitý, ten vnitřek, to je prostě chcíplý. Prázdnota. Samota. Overthinking. Všechny ty bolavý slova, který kdy byly mířený na můj účet. Můžeš si opakovat mantry milionkrát denně, můžeš meditovat, snažit se chovat k sobě hezky. Dřív nebo pozdějc, když to bude pořád jen o tobě, začne ti z toho jebat. Nedává to smysl, žít život sám se sebou a sám pro sebe. Aspoň mně to smysl nedává.
Maximálně tejden s čistou hlavou. Pak vždycky přijde okamžik, kterej ve mě spustí tu řetězovou reakci, která skončí tím, že si dám čáru a zaseknu se na mobilu až dokud nejdu ráno do práce. Buď mačkám nebo se snažím mačkat a googluju si freespiny a no deposit bonusy. A když se občas stane, že už několik hodin jen googluju a nemačkám, tak přijde chvíle, kdy moje schopnost přespřemejšlet vyexpanduje na tolik, že se prostě úplně čistě nenávidím a všem těm sračkám věřím. A mám tak s jistotou dojebanej den nebo dva.
Prehanim to. Seru si do huby a chovám se přesně tak, jak se mi příčí. Tak, jak jsem byla přesvědčená, že se nikdy nesnížim. Kdo to ze mě kurva je?! A proč?
Tak nějak kam moje paměť sahá jsem si nesla pocit nedostatečnosti. Piko a bedny tu propast mezi realitou a mým vnímáním sebe sama ale prouhloubily skoro až k branám pekelnejm. Placam se ve všemožných srackach celej život, teď poprvý ale tak moc, že se z nich neumím sama vyhrabat. Nemluvím o tom, ale bojuju se sebou a s tím posledním žijícím zmrdem ve mně. Dneska mi ale došlo, že jsem mu dávala tak dlouho žrát, že už ho bez pomoci nezabiju. A já fakt chci.
Budu žít. Budu se usmívat a cejtit naživu. Vytěžim z toho maximum. Moje proměna totiž nebude z průměrnýho člověka v člověka, kterej na sobě v něčem trošku zamakal. Až se uzdravim, až budou tyhle dny dávno za mnou a ten zkurvysyn ve mně jednou pro vždy chcípne, tak budu zářit jako hvězda a v tý vší tmě kolem mě to bude vypadat, že zářím jasněji a silněji než jiný hvězdy. Myslím, že tohle je můj úděl. Dokážu to pro všechny ty lidi, kteří se taky ocitli ve tmě a nevěří, že můžou zabít svoje vlastní démony. Nikdo se nebude cejtit v tý tmě na dně propasti sám a nikdo nepřestane věřit, že to dokáže, protože tady budu já. Budu tady pro ně, budu jim zářit na cestu a moje síla dá sílu jim.
Je to divný.
To, jak se střídají lidi kolem mě.
Z dřívějška jich zůstalo jen pár a jsou to přesně ti, u kterejch bych to nečekala.
Proč to říkám?
Asi proto, jak si přijdu osamocená a snažím se tak necejtit.
Začíná mi to pomalu jít.
Dokonce se mi otevíraj možnosti se s někým novým sblížit...
Jenže už to vidím skepticky a nemaluju si zázraky.
A nevím, jestli mi přijde zajímavej natolik, abych ho vpustila blíž do svýho života.
Jestli si chci dovolit bejt někým milovaná.
Na cestě někam...Zpátky k sobě?
Asi jo.
Život je jedna velká proměnná. Cejtim se bejt v progressu, ikdyž bych si přála na chvíli zastavit. Nejde to. Hejbu se. Směřuju někam. Cíl (nebo spíš další metu) nedokážu ještě přesně pojmenovat. Není mi jasný, jak daleko od ní ještě jsem a co že mě tam vlastně čeká. Směr cesty mi taky není znám, snažím se pochopit, kam mě moje kroky vedou, protože pocitově jdu správně. Co se ale cestičky tam někam "do správna" týče, tak mi přijde, že tudy přede mnou ještě nikdo nešel. Minimálně ne z mého směru, protože není ani trochu vyšlapaná, schůdná a přehledná!!!
Je toho tolik, co bych chtěla někomu říct, s někým sdílet. Jenže vždycky jen v tý chvíli, kdy tou jistou událostí nebo pocitem žiju. Neupínám se k ničemu, strašně snadno se se vším dokážu sžít, že mi to už pak nikdy víc nepřijde důležitý a tím pádem to nepotřebuju dál ventilovat. Nevím, jestli to moje "sžití se" je smířlivý. Jestli si to všechno připustim a vím o tom a jen to nechávám být. Nebo jestli nejde spíš o potlačení prožívání, který až se jednou nahromadí, tak bouchne, aby bylo konečně správně prožitý. A mě by takovej semtex vlastních vjemů pravděpodobně na místě odpravil....
Je pravda, že trávím teď hodně času sama se sebou. Vyrůstala jsem v tom a moje vlastní společnost mi dřív nevadila. Vystačila jsem si. Teď se sebou ale bejt nedokážu, nechci. Upřímně nedělám moc věcí pro sebe... Dělám je pro ostatní, protože se to ode mě čeká, protože sem tak moc chtěla někam patřit, bejt milovaná, nebejt sama... že jsem svoji skvělou společnost, toho důležityho jedinečnýho človíčka prostě zaprodala pro cizí lidi, pro jejich potěšení, abych zapadala do jejich škatulek a vynutila si tím "lásku za odměnu"....svoji individualitu a sebelásku jsem popřela a teď se divím, že jsem si zbyla sama se sebou, kterou ale už tak dobře jako tenkrát neznám....a že to je těžký, zase se poznat a užívat si čas sama pro sebe... když si jsem teď vlastně docela cizí...
Možná začínám konečně trochu chápat a vidět kudy a kam teď směřuju.. teď se cejtim požehnaně
Odcházím z práce. Jenom pro dnešek.
Nemám cigára, tak jdu k Vietnamcovi.
Rovnou kupuju pečivo a Desperado.
Vietnamka je moc milá.
Dneska jako jedna z mála.
Většina lidí, který jsem dneska potkala, byla už od pohledu (a nejdýl po dvou prohozených větách) nasraná na život.
Úplně sežraný zbytečnou honbou za něčím lepším.
Sami sobě namlouvaj, že když budou na ostatní zlí, tak se budou cejtit líp.
Co už, usmívam se a při jejich snaze mi svými slovy ublížit jen doufám, že mě dostanou něčím, co jsem ještě neslyšela.
Hahah, jsem naivní.
Z krámku jdu domů.
Beru to přes pěší kolem kostela.
Přistihnu se, jak si ani nezapálím cigáro, protože pokorně odříkávám Otčenáš.
Křižuju se se slovy: "Amen.".
Už kouřím.
Dneska je celej svět ještě šedivější než normálně.
Jak kdyby měl přijít konec.
Jenže ten nepřijde, protože by to bylo moc snadný.
Bolí mě bolest těch pár lidí, u kterých přes všechny jejich sračky a špatnou pověst vidím jen to dobrý.
Protože přesně tyhle "zmrdi" mě nikdy nenechali.
Mají srdce.
Přes veškerou snahu je změnit si zachovali svoji lidskost.
Moc mi na nich záleží a jejich bolest mě bolí taky.
Nejde o nic povrchního, všechno je z čistýho lidství.
Oni se trápí, protože lidi zapomněli být lidmi.
Viní z toho sebe a snažej se to nevnímat, když se jim nepovedlo to změnit.
Pomalu se zabíjej.
Moc mě to bolí.
Bolí mě to jako nikdy nic jinýho.
Zoufalství.
Sama jsem se v sobě snažila dlouhodobě zabít lidskost, emoce, život.
Okolí to zvládlo a tváří se šťastně.
Minimálně jsou tak zaslepení, že se jim v tý jejich lži žije snáz.
Nepovedlo se mi zabít svoji přirozenost.
Divný, když mi pořád proudí v žilách krev a srdce bije pořád stejně....
Tak se snažím ze svý domnělý slabosti vytvořit svojí největší sílu.
Nespasím svět, ale možná aspoň sebe.
A jestli tím zachráním i jen jednoho jedinýho z těch, kvůli kterým mi teď puká srdce, tak jsem vyhrála.
Tohle je moje jediný přání.
(Řekla jsem si, že už nebudu, ale zase brečím.)
Už nebudu.
Brečet.
Zasráno.
Nemám ráda rána.
Byly doby, kdy mi nevadily.
A taky mi někdy vadily mnohem víc.
Když mi rána nevadila, chtěla jsem někam patřit.
Byl to můj hnací motor každý další ráno.
Teď už si jen říkám, "Kam bych chtěla patřit?".
Z toho, co je na výběr, radši patřit nebudu.
Další zasráno.
