Stalo se toho zatraceně moc, od skvělejch okamžiků přes hluboký sračky. Už bydlím ve svým, čeká mě poslední zkouška v prváku na vejšce a už skoro tři měsíce jsem zadaná. To jsou vlastně samý dobrý zprávy. Koronapičus byl podle mě jen zkouška toho, jak moc snadno se daj lidi ochočit a zmanipulovat médii. Výsledek D-ebil testu je 12/10. Lidi byli poslušnými ovečkami a pořád si v sobě nesli pocit, že je to vlastně jejich rozhodnutí a nošení roušky z nich dělalo Iron-many. Teda spíš Cotton-many a podobně. Zatímco se v povzdálí chystá něco, co se nás všech bude zatraceně týkat. Alespoň se na to takhle celou dobu dívám.
První tejden, když se začalo tohle šílenství dít, tak měla moje nová polovička narozeniny. Docela jsme slavili, ne že ne. A na balkoně jsme celou noc rozebírali, že to je celý jako Hunger games a jen jsme čekali, až Kazma přizná, že je to jeho práce. V tu dobu jsme se tomu smáli a přišlo nám to absolutně průhledný. Jenže když panika týden co týden stoupala, mrtvých přibývalo asi jako populace s IQ vyšším než 160 a nám už to přestávalo připadat vtipný. Taková nějaká úzkost a beznaděj mě přepadla asi dvakrát, ale naštěstí to bylo jen chvilkový. Upřímně jsem si z karantény udělala takový prázdniny doma, kdy vlastně nemáš peníze a máš všechno úplně v píči, hlavně sebe a svůj život. Bylo to jak kdyby někdo zastavil čas, ale tys tomu nějak uniknul a musels teda přežívat a čekat, než se čas zas zapne a budeš se moct vrátit do zajetýho řádu a konformity.
Nicméně květen na mě dejchnul něco jako druhou mízu a začala jsem zase bejt šťastná a nadějeplná. Co se ohledně mě, rodiny a pár přátel týče, protože jinak sorry, ale musím konstatovat, že většina populace nemá buď mozek nebo páteř a v nejhorší kombinaci ani jedno z toho. Kolikrát už ani duši nemaj a řešej jen tebe, co kde kdo s kým a za kolik. Tlak. Paraziti, ale o nich třeba jindy, ikdyž spíš ne, protože by to znamenalo věnovat jim kousek mojí energie navíc.¨
A květen je taky lásky čas a já jsem poprvý v životě zamilovaná tak nějak jinak, bez iluzí, ale opravdicky. Prostě jak kdyby mi tenhle můj člověk ukázal celou svojí nahou duši a ta byla v tom důležitým totožná s mojí nahou duší. Prostě symbióza jak z bižule na základce. Aaah, trošku jsem si teď povzdechla a usmívám se tady u toho jak měsíček na hnoji. V pátek jsem spala, on přišel domů a byli jsme domluvený, že mě vzbudí. Když se mu to konečně povedlo, tak mi povídá:
"Ty jsi tak roztomile spinkala, že jsme stál ve dveřích asi deset minut a koukal na tebe." Doprdele, řekl vám někdy někdo něco sladšího než tohle? Ještě když víte, že ze spaní slintáte, prdíte a už dávno nejste tak okouzlující (nebo už si to aspoň konečně umíte přiznat)?! Poprvý zažívám něco, kdy jsem si jistá, že to je to moje pravý za odměnu. Jenže v životě nemám nic zadarmo a tak i tohle není jen růžový plný kvítí a jednorožců, ale mně to za všechny ty těžkosti poprvý v životě stojí.
