Na všechno se nejde připravit.
Mám teď období fuck upů a už si ani neumím představit, že by mohlo bejt líp.
Nevidím žádnou jinou lepší budoucnost.
Rezignuju.
Mám se na hovno.
Snáším to ale celkem dobře.
Minimálně líp než dřív.
Autopilot.
S každým dalším obdobím sraček se někam posunu.
Už to nehrotim na sílu a nepropadám emocím.
Chuť do života a pozitivní přístup ve mně chcíply tak čtrnáct dní zpátky.
Přežívání.
Čekání na zázrak a změnu k lepšímu.
Nesnáším čekání, proto si ho krátím se stejně prázdnejma čekajícíma lidma.
Znají spoustu různých způsobů, jak sami před sebou můžou utýct.
Aspoň na chvíli paralyzovat mysl.
Minimálně poslední měsíc jsem s nima utíkala každej den.
Přineslo mi to akorát další nový sračky.
Zbytečný sračky doprovázený kocovinou a zhnusením naší společností.
Situace, který sis nikdy nepřipustila jako ty situace, který se dějou, tak se fakt dějou.
A děje se to hned vedle tebe.
Tohle není život.
Tohle nechceš a nepatříš sem.
Utekla jsem od utíkačů.
Následný vystřízliveni nebylo o moc lepší.
Zhnusení sama sebou?
Dělej už sakra to, co máš!
Zlobím se na sebe.
Zase jsem se podvědomě začala ničit.
Přijetí faktu, že je vše, jak má.
Zvládnu to, zas to bude mít smysl.
Autopilot.
Tahle bouře zase přejde.
Mezitím se musím uzdravit.
