Typische Sára 

Sešla jsem se s vojákem, protože jsem si myslela, že sex s ním zaplní to prázdno ve mně, ale už jak jsem držela jeho péro, tak mi bylo jasný, že se pletu. Párkrát do pusy a šup na koníčka, ale ani zdaleka se to nepodobalo tomu sexu, kterej sme spolu měli, když mi bylo třeba 18. Takže nejen, že jsem tím nezalepila můj šrám na srdci, ale ještě jsem si pokazila vzpomínky. Rozbulela jsem se hned, jak ho ze mě vyndal. Nevím, jestli to byla sebelitost, že doma nemám plyšáka na mazlení nebo mírnější forma závisti, že on je šťastnej a já ne, každopádně obě tyhle vlastnosti nesnáším. Brečela jsem vlastně i předtím, akorát jsem mu líčila svoje životní hovna a podávala to jako hroznou prdel, že jsem nad věcí a on se smál a já se smála taky, jen  já takovým tím smíchem těsně před zhroucením a do toho mi občas ukápla slzička. A pak přemejšlel, koho by mi tak dohodil a chlácholil mě, jak si zasloužím někoho skvělýho a že určo přijde. "Tojo, až mi bude čtyřicet třeba." Nevím, proč jsem tak sarkastická, ironická a zlehčuju věci, který lehký nejsou, každopádně vím, že mě proto hodně lidí nesnáší. Ale mně je to jedno.

Per to do mě, ať je po mně 

Dneska je to první den od rozchodu, co jsem neměla pivo, jinej drink, brko nebo ještě jiný věci.  Zejtra to bude 14 dní, co zas jedem každej sám za sebe. Uvědomuju si, že je moje slabina, snažit se smutek nebo nějaký moje vnitřní prázdno buď utopit v chlastu nebo přebít chvilkovou euforií. Nicméně i přes svoje uvědomění to dělám a jedinej výsledek je, že mě to každý ráno mrdá ještě o trochu víc. Ve výsledku mě nejvíc mrdá to, že jsem porušila nějaký svý vlastní předsevzetí, jak už budu vzorovou holkou. A jak se nejlíp zbavit těhle pocitů vlastního pochybení? Prostě je zas zkusit topit na dně půllitru nebo na chvíli vytěsnit čímkoliv, co mi okamžitě vyplaví do mozku hormony štěstí. Docela nebezpečnej koloběh, hlavně když už je ti u prdele, že jdeš v zuboženým stavu do práce mezi lidi a pro jistotu do sebe hodíš ibalgin nebo další podobnou sračku, která tě rozkopne ještě stokrát víc. Sebedestruktivní defekt, řekl Protiva. Nezapomenu k tomu vykouřit krabku cigaret každej den. Z lehkejch už jsem přesedlala na těžký, protože jinak bych si musela dát dvě najednou. Zas po ránu piju kafe a vlastně mi nedělá problém vypít jich několik denně. Zas píšu proto, že se mi podařilo zbavit závislosti na ranní kávě asi na 3 měsíce po tom, co se mi objevila nějaká nebezpečná arytmie na srdci. Tehdy jsem měla i Holtera na 24 hodin, jenže v naší slavný nemocnici jim trvalo dva měsíce, než si udělali čas na moje výsledky. Proto když mi po zasranejch 60ti dnech volali, at si okamžitě přijdu pro léky, tak jsem se na ně vykašlala, protože kdyby mi fakt něco bylo, tak než by na to přišli, bylo by po mně. No musím říct, že kromě stresu, dostalo moje tělo za poslední dva tejdny pořádně zabrat. Píšu to sem proto, že napsaný to vypadá mnohem horší, než když jsem si to jen říkala v hlavě. Nechci ani umřít ani spadnout do nějaký závislosti, ale musím si přiznat, že to očividně asi úplně v pohodě nezvládám. Do toho se mi včera pan poslední bejvalej aka nejčůrákovatější ozval, protože se chtěl hrozně sejít, ikdyz už to je vlastně všechno mezi náma uzavřený a ve finále mi to přišlo jen jako jeho hodinový výkřiky do tmy, kdy mu chybim, ale neponíží se k omluvě, tak se radši lituje. Totální mindfuck. Další mindfuck jsou tři Honzové, který docela hejbou světem mejch hormonů, ale o nich zas příště. Teď jen čtete moje výkřiky do tmy, ve kterejch je mezi řádkama napsaný, jestli nemáte někdo možnost sehnat Lexaurin nebo Xanax? (možná si dělám prdel a možná taky ne)

Neboj se novejch začátků 

Mám za sebou první den na vejšce, takovej ten uvítací. První dojmy jsou, že to vůbec nebude prdel, jak se mohlo zdát. Další dojmy jsou takový, že je to pro mě novej začátek se vším všudy. Nesmím to promarnit, protože takhle dál pokračovat nechci.

Budu, opět, sama už 14 dní. Hodně teď piju pivo a snažím se bavit s co nejvíc lidma, aby mi nehrozilo uzavření se sama do sebe a strach z novýho a neznámýho. Asi to funguje. Už to neberu jako konec světa, ale pořád mě nepřestává překvapovat, jakou zmiji jsem si hřála na prsou. Fakt lidská špína, jak si ji nejlíp umím představit. Co o mně dokáže říct a jak se okamžitě snaží najít náhradu. Je to smutný. Naštěstí i jeho kamarádi začínají po tom všem prozírat. Už to totiž mlčky nepřecházím, ale snažím se je seznámit s pravdou. Přece jen jsem s nimi taky strávila dost času a maj právo na to, aby konečně znali pravdu. Ikdyž to třeba nic nezmění, aspoň mně je líp. Aspoň nějakým způsobem se bráním tý jeho nespravedlnosti.

V úterý jsem náhodou potkala na benzince kámoše, kterýho jsem viděla naposled před mým epický návratem k poslednímu bejvalýmu. Ptal se mě, jak to jde, já se mu s fňukáním svěřila, načež mi povídá:"Víš jak se říká, že dvakrát do stejný řeky nevstoupíš? Tak ty vidíš ten starej známej korálové útes a začneš se tam potápět." Tohle bylo nejtrefnější přirovnání ever a i pohlcená ve svý sebelitosti jsem se začala smát. Snad se kromě dobrý historky i ponaučim, hhh

Možná půjdu na něco jako rande. Možná to zvládnu a neztrapnim se. Možná celkově zas začnu věřit sama sobě a ne "nám". Strašně mi tu smrdí zakrslej králík, ikdyž mu kydám každej den. Odvádí to moji pozornost,hhh. Nicméně pořád se snažím chovat tak, abych se na sebe s čistým svědomím mohla podívat v zrcadle. A věřím, že konec je novej začátek, jen se mu musím otevřít.