Odcházím z práce. Jenom pro dnešek.
Nemám cigára, tak jdu k Vietnamcovi.
Rovnou kupuju pečivo a Desperado.
Vietnamka je moc milá.
Dneska jako jedna z mála.
Většina lidí, který jsem dneska potkala, byla už od pohledu (a nejdýl po dvou prohozených větách) nasraná na život.
Úplně sežraný zbytečnou honbou za něčím lepším.
Sami sobě namlouvaj, že když budou na ostatní zlí, tak se budou cejtit líp.
Co už, usmívam se a při jejich snaze mi svými slovy ublížit jen doufám, že mě dostanou něčím, co jsem ještě neslyšela.
Hahah, jsem naivní.
Z krámku jdu domů.
Beru to přes pěší kolem kostela.
Přistihnu se, jak si ani nezapálím cigáro, protože pokorně odříkávám Otčenáš.
Křižuju se se slovy: "Amen.".
Už kouřím.
Dneska je celej svět ještě šedivější než normálně.
Jak kdyby měl přijít konec.
Jenže ten nepřijde, protože by to bylo moc snadný.
Bolí mě bolest těch pár lidí, u kterých přes všechny jejich sračky a špatnou pověst vidím jen to dobrý.
Protože přesně tyhle "zmrdi" mě nikdy nenechali.
Mají srdce.
Přes veškerou snahu je změnit si zachovali svoji lidskost.
Moc mi na nich záleží a jejich bolest mě bolí taky.
Nejde o nic povrchního, všechno je z čistýho lidství.
Oni se trápí, protože lidi zapomněli být lidmi.
Viní z toho sebe a snažej se to nevnímat, když se jim nepovedlo to změnit.
Pomalu se zabíjej.
Moc mě to bolí.
Bolí mě to jako nikdy nic jinýho.
Zoufalství.
Sama jsem se v sobě snažila dlouhodobě zabít lidskost, emoce, život.
Okolí to zvládlo a tváří se šťastně.
Minimálně jsou tak zaslepení, že se jim v tý jejich lži žije snáz.
Nepovedlo se mi zabít svoji přirozenost.
Divný, když mi pořád proudí v žilách krev a srdce bije pořád stejně....
Tak se snažím ze svý domnělý slabosti vytvořit svojí největší sílu.
Nespasím svět, ale možná aspoň sebe.
A jestli tím zachráním i jen jednoho jedinýho z těch, kvůli kterým mi teď puká srdce, tak jsem vyhrála.
Tohle je moje jediný přání.
(Řekla jsem si, že už nebudu, ale zase brečím.)
Už nebudu.
Brečet.
