Výročí slavím vzpomínkou 

Dneska bysme spolu byli dva roky. Je docela humorný vzpomínat na to, jak jsem se za tebou bála jet, jestli nejseš nějakej úchyl nebo vrah. Ve finále jsem nebyla daleko od pravdy. Ale jela jsem, že jo. Protože na tý party 14 dní zpátky ses mi hrozně líbil a po zprávách jsem měla pocit, že si budem rozumět. A já vždycky dávám na pocity, protože mi spolehlivě přinesou víc zážitků, než rozum. Nasedla jsem do autobusu směr nový objev, zapla sluchátka a přemýšlela, jakej asi budeš. Vymalovala jsem si tě v těch nejrůžovějších odstínech, že jsem dokonce pochybovala o sobě, jestli se ti zalíbím. Kdybych věděla, jak to dopadne, tak žádný starosti nemám, haha 

Konečně jsem vystoupila na zasněženým náměstí. Přivítal mě zarostlej týpek s kulichem. Nikdy jsem s nikým takhle fousatým nebyla. Z očí ti ale koukalo něco neuvěřitelně sympatickýho. Doufala jsem, že v mých očích uvidíš něco podobnýho. Povídali jsme si jako stáří známí. Koupili jsme si rum a colu na hotel a zašli jsme na pizzu. Quattro Formagi. Klasicky jsem si dala pívo. Dělám to vždycky, když jsem nervózní a bojím se trapnýho ticha. To díky bohu (nebo díky pivu) neproběhlo.

Cesta na hotel byla nekonečná, ale pořád jsme si povídali a smáli se. Chtěl si mi všechno ukázat a říct. Na hotelu jsme se neohřáli ani pět minut, když si ubalil žbré a pokukoval, jestli půjdu taky. Jasně, že jsem šla s tebou a dala si dva prdy. Přece sis nemohl hned ze začátku myslet, že jsem nějaká moralistka. Chvíli jsme ještě seděli na baru a klábosili s barmanem. Byl to typickej zoufalec z Moravy, co před svýma problémama utekl na hory (rýmuju jak pán) Mluvil víc než my dva dohromady, hlavně to byla snůška sebelítosti, takže jsme rychle dopili a šli do soukromí.

Na pokoji jsme pak popíjeli rumy s colou a bavili se o hudbě. Přátelský rozhovor se ale ne a ne přehoupnoit v něco víc. Ne že by šlo jen o to, ale sakra! Když už jsme spolu na hotelu, v náladě a já jela hodinu autobusem... Cítila jsem, že si ze mě nervózní. Vzala jsem tak situaci do svých rukou, sedla si ti na klín a začala tě líbat. Pak už z tebe ostych opadl a prožili jsme spolu nekončící vášnivou noc.

Ráno jsi mě odvezl na autobus, dal mi pusu na rozloučenou a já věděla, že jsi ten pravý. Už jak jsem tě viděla na té party, tak jsem zažila nepopsatelný pocit. Prostě "Wooow, tohle je on!" Psali jsme si celý den a za týden jsem přijela zas. Bylo to hezké, romantické a nezapomenutelné. Každý den s tebou přinášel spoustu nového, co jsem si ani nedokázala představit.

A teď, o dva roky později, si jsme lhostejní. Ironie.

Koloběh lásky aka jak přijmout samotu 

Tbt. Vracím se zpátky. Někam, kde ještě všechno dávalo smysl. Tam, kde jsem tě milovala a troufám si říct, že i ty mě. Vopravdicky. Takovou tou láskou u který si seš jistej, že nikdy neskončí. Smutný je, že tyhle okamžiky na výsluní trvaly nejdýl dva měsíce. Zbytek byl jen o hádkách, kvůli naší neschopnosti ustoupit nebo se změnit. O hodně hnusnejch hádkách, kdy nechápu, jak si mohl bejt tak nevděčnej a říct tolik zlýho. Tfuj tajbl.

Teď jsem sama. Vlastně jsem byla sama už dlouho předtím, jen jsem si furt namlouvala, že jsem ve vztahu a že vztahy nejsou vždycky jen růžový. Takže teď si to konečně přiznávám! Ukažte si na mě! Jsem sama, nezadaná, singl, sólo. Bála jsem si tohle připustit, měla jsem pocit, jakobych kvůli tomu byla divná, méněcenná. Všichni přece někoho maj, ti fajn lidi už jsou všichni zadaní. Nikdo se netrápí, plánujou spolu budoucnost, nehádaj se, jsou tu jeden pro druhýho.. A mě tím tak trochu serou,  protože já takový štěstí nemám, logicky. Jenže mi nezbejvá, než jejich vztahy a drahý polovičky přežít, protože oni nemůžou za moje neštěstí. A taky proto, že mě můžou někam ze soucitu vzít s sebou a nebo mi někoho představit. Ikdyz, co si budem, to většinou nedopadá podle našich představ.

Sama. Ono to není ve výsledku tak špatný. Mám teď spoustu času na moje koníčky a dávný kamarádky. Nemusím mít špatný svědomí, když se na party bavím s pěkným týpkem. Můžu si nosit  co chci, výstřihy, šatičky, boty na podpatku a nikdo na mě nežárlí. Můžu nosit velký náušnice,  který tak moc nesnáším, (stejně, jak ty) ale můžu je nosit, protože do mě nepojedeš, jak jsou hrozný. Můžu vařit vegetariánsky a celej den se procházet venku, protože už nemám na noze kouli, která se chce dívat na televizi a žrát brambůrky. Nemusím mazat zprávy v telefonu, který všechny automaticky znamenají nevěru, která nebyla. Nemusím mít permanentně oholený nohy. Je to vlastně velkej návrat sama k sobě, kdy peníze, který vydělam, jsou jen pro mě, na moje hadříky, nehtíky, kafíčka a permici do fitka. On je to vlastně návrat k tomu nejdůležitějšímu vztahu a to je náš vztah sebe k sobě, ta všude zmiňovaná sebeláska, bez který nemůžem tvořit nějaký smysluplný a dlouhodobý hodnoty. Takže samota je vlastně cesta ke znovunalezení sebe a díky tomu nalezení tebe. So cute (aka jak si to v hlavě obhájit, aby mě to nedojebávalo)

Rozjezdy pro hvězdy 

"Omluv se mi! "

"Prosím?!" překvapením s nádechem smíchu se zakuckám kouřem z cigarety.

"Tak dělej, omluv se mi!" přiostruje.

"Za co já se ti mám omlouvat?! Neměl by ses mi omluvit spíš ty?! " Ty vole, on to jako fakt mysli vážně?

"Za všechno, cos mi provedla!"

"Já ti nic neudělala. Nebudu se ti omlouvat za nic." Pořád nevěřím svým uším, že to myslí vážně.

"Tak jdi do píči." řve na mě nepříčetně.

"OK, tak já jdu." Odcházím zpátky do klubu a nechce se mi věřit, že tahle konverzace proběhla.

V průběhu večera se mě snaží ještě párkrát vyprovokovat a nakonec, když už všem leze na nervy, tak odjíždí  Fuuu. Jak jsem s tímhle člověkem mohla strávit dva roky? Dva dlouhý roky a z toho víc špatnýho než dobrýho. Ale mě to vždycky tak nějak táhlo k lidem, co si mě nevážej, takže si za to můžu vlastně sama. Nějaká vnitřní snaha se zničit. Jo, to bude vono.

A když mě nezničil on, tak se dojebu sama.

"Pojď na panáka." tahám kamaráda,  kterého vidím po dlouhé době. A novou holku mýho šéfa. A DJe, kterýho platonicky miluju asi pět let. A bejvalýho nejlepšího kámoše mýho bejvalýho. A každýho, koho ráda vidím, což jsou všichni, protože jsem zvyklá jen na otrávenej xicht mýho ex. A tak není divu, že jsem na káry. Po pěti hodinách s pláčem opouštím party, protože jsem zas přecitlivělá a domýšlivá. "Nikdo mě nemá rád, všechno je zbytečný...." fňukám si sama pro sebe cestou domů.

Ráno je bolavý. Bože, jsem zas byla trapná  A ukecaná. A nejchytřejší. Moc dobře si vzpomínám, proč jsem přestala chodit na takovýhle akce. Co jsem asi komu zas vykládala? Snad nic osobního. A jestli jo, ať si to nikdo nepamatuje, prosím.