Mind fuck 

Od pondělí zas spím ve svým dětským pokoji plným věcí stále naházenejch v taškách. Horlivě sháním pronájem a nechce se mi to všechno vybalovat a za tejden zas balit zpátky, to je snad jasný. Už si připouštím takový lehký zasmutnění nad tím, že jsem si v duchu zas malovala věčnost a přitom byla úplně slepá. Mrzí to, když něčemu věříš a ze dne na den se vracíš na začátek, jakoby mezi váma nikdy nic neexistovalo. Nejvíc mě na tom sere, jak dokázal bejt skvělej a jak jsem v něm fakt cejtila tu dokonalou druhou polovičku a během okamžiku najednou všechno zahodil a řval po mně tolik hnusnejch slov. Říkal mi, že mě miluje, ale ve skutečnosti mě musel nenávidět. Ani trochu tomu nerozumím. Odůvodňuji si to jeho psychickou poruchou, bolí to pak trochu míň. Rozhodně míň, než vůbec nevědět, proč se choval jak kdyby v něm žili minimálně dva lidi. Lidi jsou vážně hrozně zvláštní, všechno by mohlo být úplně easy, kdyby jednali s pokorou, nejlepším vědomím a svědomím a upřímně. Nevím, proč se k sobě nechovaj opravdicky a už vůbec ne, jak je možný v jedny minutě vyznávat lásku, plánovat budoucnost a v druhý to úplně zahodit. Mind fuck

Hlavně vůbec nevím, co má v plánu dál, jestli chce zas s někým být jen na oko a pak mu o hlavu omlátit veškerý jeho vlastní chyby a vnutit tý holce myšlenku, že to jsou její chyby. A jestli je to mezi náma definitivně uzavřený nebo se mi chce zas v budoucnu připomenout a kurvit mi jinak dobře zajetý koleje. Jsem od ty doby trochu mimo, chci furt s někým trávit čas a mluvit o svejch pocitech, čumím pořád do mobilu, jestli se nechce někdo obětovat a jít mě poslouchat aspoň půl hodiny. Nechce no, ale stejně to furt sleduju, co kdyby náhodou. Nejsem ani nijak veselá a vlastně ani smutná, spíš jsem prázdná. Prázdnej pohled a myšlenky vlastně na nic, jen se odvádím pryč z reality. Ikdyz je to tvrdý, tak je nejlepší nic si nenalhávat. Když není člověk upřímnej sám k sobě, nemůže bejt upřímnej logicky ani k nikomu jinýmu. Prostě nám to nevyšlo a je čas jít dál a žít svůj život jak chci. Bejt sama sebou a nepochybovat, protože zvládnu všechno a tyhle stresy mi za žádnýho chlapa nestojí. Hodně jsem na sobě zapracovala a tím se ještě víc propadla jáma mezi mnou a jím. Buď rosteme oba nebo čau. A ikdyž jsem chtěla být ta, co táhne někoho nahoru, tak odmítám být ta, kterou někdo potáhne dolů. Mužem jít jen jedním směrem, jinak půjdem každej sám. A tys to vlastně rozhodnul.

Z nelásky do lásky

Leží, hlava na polštáři,
Ve tmě její oči září,
Září jako hvězdičky.

Přes den se jí všechno daří,
Večer její spánek maří,
Maří z srdce slzičky.

Věřila, že budou spolu,
Mezitím ji tahal dolů,
Dolů, kde je prázdnota.

Nyní pláče, avšak časem,
Řekne sobě vlídným hlase,
Že míň bolí samota.

Až najde zas sílu smát se
A přestane vztahu bát se,
Najde si ji někdo sám.

Někdo, kdo s ní bude navždy,
Ikdyž chyby dělá každý,
V dobrém i zlém, napořád.

Dobří holubi se vracejí

Jestli může psát někdo knihu o nenapravitelnosti a dávání druhejch, třetích a dvěstěšedesátejchosmejch šancích, tak jsem to já. S posledním bejvalým jsme se zase rozešli. Zase za doprovodu nesmyslný psycho scény a s pořádnou nenávistí a nádechem tragikomedie. V nadcházejících čtyřiadvaceti mě tahle Itálie už přestává bavit. Tak nějak se v tomhle pseudovztahu plácám už skoro tři roky. Kdyby se alespoň něco změnilo, ale jediný, co je doopravdy jiný, je to, že se to mezi námi vždycky vyostří ještě o něco víc. A já už jsem odevzdaná, je mi to jedno. Nějak mi na něm po posledních pár situacích přestalo záležet. Přestal existovat. Není a nebyl.

Byla jsem se dneska podívat na jeden byt. Nebyl nic moc, prázdnej a tmavej, ale je to moje jediná šance na novej začátek. Zas se naučit žít sama se sebou, vídat svoje kamarády, dělat svoje koníčky a žít svůj život podle sebe. Bejt taková, jakýho bych chtěla chlapa, protože naše protějšky jsou naše zrcadla, že jo. A nebo to jsou lidi, který do života potřebujeme, abysme se změnili a posunuli. Tak či tak zas plácám fylozofický kecy, abych tím uklidnila vkrádající se myšlenku, že jsem zase sama. A hlavně myšlenku, že jsem tak naivní a zas naletěla stejnýmu idiotovi. Všichni nejsou jak ty, Sára. Vlastně asi nikdo. 

Ale na druhou stranu vím, že sračky se dějou všem, jen každýmu jiný. Prostě takový, který potřebuje zažít, jinak bude dělat dál ty stejný sračky. Zas fylozofuju, sorry guys Já bych se měla vysrat na stereotyp a zkusit něco novýho a taky poznat někoho novýho. Je funny, jak mi den po rozchodu začali psát kluci, který se mi libili, než jsem se vrátila ke starýmu dobrýmu peklu. Jak kdyby to cejtili. Ale proč ne, mám velký srdce a vejdete se tam všichni, hehe. S nikým novým jsem nespala vlastně skoro rok. Kde je ta nymfa, co měla kohokoliv kdykoliv? Leží sama nahá pod dekou a píše na blog. Vzrůšo. Tyvole. Upřímně se sama divím, co se to stalo. Po deseti letech se vracím na stranu dobra. Lépe řečeno zažitýmu ideálu hodný, dobrý holky. Sem "normální", ale jak se správně zeptal Bukowski:"Kdo určuje normu?" 

Let it be 

Hah, tak jsem to v minulým článku s tou nudou přehnala. Vlny osudu si teď s mojí loďkou divoce hází a já už občas asi ani nedržím kormidlo, protože nemám sílu pořád bojovat, aby moje loď plula mým vysněným směrem. Začínám si pripouštět, že to, co je moje vysněné, ještě nemusí být pro mě to pravé, to co potrebuju zažít, abych se mohla posunout dál. Tak ještě sem tam škubnu rebelsky kormidlem tam, kam chci, ale většinou tím jen oddálím to, co by se tak jako tak stalo.

Všechno to začalo dalším stěhováním do dokonalého obrovského bytu. Vysněného. Bohužel se na nás stres ze stěhování a blížící se dovolené podepsal natolik, že jsme se pohádali až na krev a slova i facky mířené ke mně šíleně mrzely a bolely, jako si to pamatuju třeba před deseti lety, když nevyšla moje první láska. I tak jsme se ale snažili, ať vyjde alespoň naše dovolená. Tam jakoby se na všechno zapomnělo a my byli oba úplně jiní, čistí, bez pretvarky. Opravdoví, to je to slovo. S návratem domu se ale vrátili i kostlivci a já jsem nedokázala pochopit, jak se mužem chvíli tolik milovat a ctít a s jednou domněnkou to zase zahodit. Kdo víc ublíží tomu druhýmu, vyhrává. Pořád dokola stejný scénář. Proč spolu chceme být a pak si tolik ubližujem? Je tohle ten pravej vztah? Nemrháme jen navzájem svůj čas? A ve chvíli, kdy jsem začala zpochybňovat naší lásku jsem pustila kormidlo a nechala svou loďku řídit vlnami osudu. A kupodivu, až když jsem se přestala soustředit na cíl a mylně si malovat, kudy se k němu dostanu, tak teprve v tu chvíli se začaly dít věci samy od sebe a možná i líp, než mě kdy napadlo. Nesnazit se změnit to, co není v mých silách a namísto toho věřit osudu a užívat si, co nám předkládá. Protože nakonec přece všechno dobře dopadne a ikdyz se to tak nemusí zdát, stačí zatnout zuby a vydržet