Zejtra jsou Vánoce.
Počítám svůj život od Vánoc.
Vlastně stejně jako od narozenin, od novýho roku, od posledního drinku, od posledního brka...
Všechno to jsou milníky.
A lidi rádi počítaj.
Od kdy do kdy a kolik.
Jenže kolik čeho?
A proč a s kým chtějí pořád soutěžit?
Ráda rekapituluju.
S letoškem jsem spokojená.
Nechci mít zbytečně chytrý kecy, ale mám ze sebe radost.
Z toho kým jsem a že jsem všechno zvládla.
Tak vždycky to člověk nějak zvládne,
ale mně se líbí můj osobitej styl zvládání věcí.
A taky že se zas zkouším otevřít někomu novýmu.
Po každým zklamání je to těžší, no cap.
Teď vlastně ani nic nečekám a přitom v tom lítám až po uši.
Tohle je možná definice bláznovství.
Nebo čistá bláznivá láska k životu.
Letos mě moc nechytla vánoční nálada.
Těším se na tradiční večeři a stromek a takovou tu nahranou dokonalost.
A taky až to všechno pomine a lidi nebudou mít tik v oku z toho, jak jsou svátky klidu a míru, ale je všichni a všechno serou a oni se na sílu snaží křečovitě smát a hrát ostatním to divadlo.
Paradox.
Nic nehrotim, jen si užívám každej den.
Život tě zabije
