4.4.

Rozhodla jsem se, že budu šťastná 

a že všechno zvládnu. 

A jak jsem řekla, tak bylo.

Už mě to neunášelo a nevymetalo to se mnou pavučiny.

Zase jsem byla tím tvůrcem já.

Potřebovala jsem ten čas o samotě.

Potřebovala jsem se zase rozebrat na malinký kousíčky a poskládat zpátky znovu a lépe.

4.4.2022

Pamatuju si loňskýho 4.4. úplně živě.

Volal mi Miki brzo ráno a mluvil trochu z cesty. "Přijď pro mě prosím." 

Zvuky výherních automatů v pozadí mi řekly, kde je, i bez zbytečných otázek.

"Třicet kiláčků asi po ránu nedám, promiň.'

Pořád to ale bylo míň, než kolik nás většinou dělí.

S myšlenkou, že se neuvidíme, jsem se tímto rozloučila.

A tím jsem dala prostor, aby se mohly dít ty maličkosti, které se s časem ukazují důležitější, než by mě kdy napadlo.

Během pár hodin se rozrazily dveře do mého bytu a v nich stál Mike mužnější a krásnější, než kdy dřív.

Milovali jsme se.

Ležela jsem mu pak několik hodin na stehně, zatímco on protáčel válce na mobilu.

Pak napsal na kus papíru 4.4.2022.

Schovala jsem si ho na památku, přišlo mi to magický.

To bylo naposled, co jsme spolu strávili nějakej čas sami.

Často jsme si psali a volali, každou maličkost jsem mu hned dávala vědět.

Líbilo se mi, že to má v hlavě srovnaný, na nic si nehraje a zároveň je bláznivej.

Zamilovala jsem se do něho, ale na nic netlačila.

Říkala jsem, že je moje nejlepší kamarádka.

Přišlo mi totiž, že mi city neopětuje a tohle byla obrana proti zklamání a odloučení. 

Byl pro mě moc důležitý a proto jsem ho nechávala být. 

Dny plynuly, někdy jsem byla nahoře, jindy zase úplně dole.

Přežila jsem několik krizí, který s sebou odvedly z mého života všechny, které jsem považovala za přátele. 

S některými jsme se odloučili pouze fyzicky, s většinou ale na všech úrovních.

Zůstala jsem sama a bylo mi smutno.

Jedinej člověk, kterej mi zůstal, byl Mike.

Náš vztah nabýval úplně nové rozměry.

Neviděli jsme se sice skoro rok, ale něco mezi náma se prohlubovalo.

To, co sme mezi sebou pěstovali, začalo vytvářet tlak.

Muselo se něco stát.

Už se nedalo tvářit, že jde o obyčejné kamarádství, prázdné chatování, něco bezvýznamného...

Dávala jsem najevo svoji náklonnost a když se mi nedostalo odpovědi, tak jsem prostě nepsala a nevolala.

2.4.2023

"Ahoj", napsal mi po pár dnech zprávu.

"Čauky", dělám jakoby nic.

"Co děláš?", pokračoval po nějaký době v chatu.

"Jsem v práci." 

A už neodepsal.

Co to má sakra znamenat?

Nikdy se mě neptá, co dělám. Nezajímá ho to.

Zkoušel mi volat, pak já jemu... naháněli jsme se, marně.

Vnitřně jsem tušila, že se něco děje.

A ikdyž mi bylo ještě vše skryto, cejtila jsem důležitost toho, co se dělo.

Po práci cestou domů jsem mu zkusila ještě naposled zavolat.

Zvedl mi to.

"Čau, co děláš?" zase se zeptal tou otázkou, kterou se neptá?...

"Čau, jdu z práce... Proč ses odpoledne ptal, co dělám?" Chtěla jsem to jednou provždy rozseknout.

"Protože jsem doma." Ale tímhle mě absolutně odzbrojil.

Pracuje v zahraničí, má se tam dobře. 

Naposled byl v Čechách loni, 4.4.2022....

A teď, skoro přesně po roce, se tu objeví a shání mě?

Na loňskýho 4.4. jsem často myslela, protože to bylo naposled, co jsme byli spolu.

Přála jsem si, aby přijel, aby se mnou zase trávil čas, aby to bylo hezký, aby se taky zamiloval....

Přála jsem si, aby usínal vedle mě a hlavou mi pořád jelo "4.4."

"Jestli spolu máme být, ať se stane zázrak! Něco takového, abych věděla, že jsi to musel zařídit ty! Ať se tu objeví, tráví se mnou čas a spinká se mnou v objetí! Ať se to stane zítra. Děj se vůle Boží "

Tohle jsem řekla před spaním tak trochu rozčilená, s vědomím, že mezi náma něco je, ale pořád si nejsem jistá,co přesně to je a kam to směřuje.

Nejsem si teď jistá,jestli přijel hned druhý den nebo to bylo obden, každopádně to bylo magický.

Věřím, že se to stalo jen pro mě a na můj popud.

Dřív to mezi náma bylo hodně o sexualitě.

Teď jsme se k sobě vzájemně chovali hezky, nezištně a s úctou.

Leželi jsme spolu ve vaně, hladil mě, ale to bylo celý.

Nikdy předtím jsme spolu nebyli několik hodin sami dva aniž bysme spolu nic neměli.

Povídali jsme si, zpívali, smáli se a spali spolu v objetí.

Ráno jsme si spolu sedli ke stolku a najednou jsem cejtila, jak se na mě dívá.

Byl to intenzivní pohled, prohlížel si nejdřív můj obličej, vlasy, nehty, tělo, oblečení....

Na obličeji se zasekl, pozoroval oči a pusu a znova oči a pak jsem slyšela jeho myšlenku "Ta je tak krásná!" Ze který byl sám překvapenej.

Několikrát opakoval věci, který často říkám já. On mě je ale nikdy říkat neslyšel. Hodně to bylo o tom, že všechno je, jak má a všechno že se dozvím ve správnej čas a že ikdyž už byl na cestě zpátky za hranice, tak se vrátil, protože ho něco silně táhlo zpátky....

To, co je mezi náma je něco výjimečnyho a křehkýho a bojím se cokoliv udělat, abych to nezničila.

Myslím totiž, že budeme potřebovat ještě nějaký čas, abysme oba byli tam,kde máme bejt a mohli tak bejt spolu a šťastní.

 stane zázrak!" 

Zázraky

 Děje se mi teď spousta zázraků.

Říkám tomu zázraky, protože na náhody nevěřím.

Nevím, jak to dopadne, ale mění se vše.

Nechávám se tím unášet, líbí se mi to.

Cejtim, že to bude skvělý.

Už teď si to užívám.

Nesnažím se do toho dění nijak zasahovat.

Akorát bych tím dělala šprajcy. 

(Píše se tam měkký nebo tvrdý i/y?!)

In progress

Věci se začínají dávat do pohybu.

Přijde mi, že lepším směrem.

Dochází mi, že jediný, co fakt můžu změnit a ovlivnit, jsem já. 

Je to to nejtěžší, ale vyplatí se to.

Krůček po krůčku.

Úspěch neuvidim hnedka, protože ani to, kým jsem a kde jsem se nestalo ze dne na den.

Víc žít.

Užívat si proces změny a nelpět.

"Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla.

Můj smutek mne nebolí.

Má osamělost - to bude zároveň mé přemýšlení.

Mé odříkání - to bude zároveň má čistota."

Karel Čapek 

Tíha prázdnoty

 Je teď všeho nějak moc. 

Z práce domů akorát se vyspat. 

Takhle mine několik dní.

Pak přijde den jako dnešek, kdy toho na sebe nemám moc.

A najednou cejtim, jak moc těžký je to prázdno uvnitř mně.

Takhle mi asi ještě nebylo.

Všechno to zkonstruovala moje přespřemýšlející hlava.

Ostatní to zvládaj normálně, nesere je to.

Uměj v tom chodit a nejde jim o hlubší smysl a naplnění.

Ve svý slepotě jsou šťastní.

Sebedestruktivní defekt

Chce se mi blejt. Ze života. Ze mě.

S čistou hlavou vydržím nejdýl tejden.

Pak se vždycky sejdou okolnosti tak, že se začnu cejtit jak nejzbytečnější hovno na světě, tak si ještě přidám, ať mám.

Už skoro nepiju. 

Letos jen jednou a můžu říct, že to byla taková ta situace, kdy na tom nebylo nic špatnýho ani destruktivního. Po deseti letech jsem byla na dovolený! Na tři dny v Německu a po dlouhý době jsem se tam cejtila naživu. Vopravdicky.

Už nedávám ani pivo k obědu nebo dvojku bílýho po práci. Aspoň jednoho zmrda v sobě sem zabila.

Poslouchám teď právě album Toxicity od Systémů, ležím pod růžovou mikroplyšovou dekou a je mi...hezky? Jo, fakt se cejtim fajn.

Nebejvá mi často fajn. Ikdyž se snažím udržovat pozitivní mysl různejma sluníčkářskejma zaklínadlama, ikdyž to mám v hlavě všechno srovnaný, jak to srovnaný bejt má... nebejvá mi fajn.

Sem sama se sebou tak často, jak nikdy v životě. Vystačim si, postarám se o sebe, už si se sebou občas i pokecám...Ale z nějakýho důvodu mě to nenaplňuje. Chci sdílet svůj život, svůj čas, svý pocity, aspoň občas i s někým dalším. Nemusí to bejt intimní. Jde jen o to, že s někým něco zažíváš a tím vzniká spojení, vzpomínky, příběhy... Prostě žiješ. Život sama se sebou 333 dní v roce bych přirovnala k zombie...Jakoby žiješ, ale to důležitý, ten vnitřek, to je prostě chcíplý. Prázdnota. Samota. Overthinking. Všechny ty bolavý slova, který kdy byly mířený na můj účet. Můžeš si opakovat mantry milionkrát denně, můžeš meditovat, snažit se chovat k sobě hezky. Dřív nebo pozdějc, když to bude pořád jen o tobě, začne ti z toho jebat. Nedává to smysl, žít život sám se sebou a sám pro sebe. Aspoň mně to smysl nedává. 

Maximálně tejden s čistou hlavou. Pak vždycky přijde okamžik, kterej ve mě spustí tu řetězovou reakci, která skončí tím, že si dám čáru a zaseknu se na mobilu až dokud nejdu ráno do práce. Buď mačkám nebo se snažím mačkat a googluju si freespiny a no deposit bonusy. A když se občas stane, že už několik hodin jen googluju a nemačkám, tak přijde chvíle, kdy moje schopnost přespřemejšlet vyexpanduje na tolik, že se prostě úplně čistě nenávidím a všem těm sračkám věřím. A mám tak s jistotou dojebanej den nebo dva. 

Prehanim to. Seru si do huby a chovám se přesně tak, jak se mi příčí. Tak, jak jsem byla přesvědčená, že se nikdy nesnížim. Kdo to ze mě kurva je?! A proč?

Tak nějak kam moje paměť sahá jsem si nesla pocit nedostatečnosti. Piko a bedny tu propast mezi realitou a mým vnímáním sebe sama ale prouhloubily skoro až k branám pekelnejm. Placam se ve všemožných srackach celej život, teď poprvý ale tak moc, že se z nich neumím sama vyhrabat. Nemluvím o tom, ale bojuju se sebou a s tím posledním žijícím zmrdem ve mně. Dneska mi ale došlo, že jsem mu dávala tak dlouho žrát, že už ho bez pomoci nezabiju. A já fakt chci.

Budu žít. Budu se usmívat a cejtit naživu. Vytěžim z toho maximum. Moje proměna totiž nebude z průměrnýho člověka v člověka, kterej na sobě v něčem trošku zamakal. Až se uzdravim, až budou tyhle dny dávno za mnou a ten zkurvysyn ve mně jednou pro vždy chcípne, tak budu zářit jako hvězda a v tý vší tmě kolem mě to bude vypadat, že zářím jasněji a silněji než jiný hvězdy. Myslím, že tohle je můj úděl. Dokážu to pro všechny ty lidi, kteří se taky ocitli ve tmě a nevěří, že můžou zabít svoje vlastní démony. Nikdo se nebude cejtit v tý tmě na dně propasti sám a nikdo nepřestane věřit, že to dokáže, protože tady budu já. Budu tady pro ně, budu jim zářit na cestu a moje síla dá sílu jim.

Chci to pokoušet?

 Je to divný. 

To, jak se střídají lidi kolem mě.

Z dřívějška jich zůstalo jen pár a jsou to přesně ti, u kterejch bych to nečekala.

Proč to říkám?

Asi proto, jak si přijdu osamocená a snažím se tak necejtit. 

Začíná mi to pomalu jít.

Dokonce se mi otevíraj možnosti se s někým novým sblížit...

Jenže už to vidím skepticky a nemaluju si zázraky.

A nevím, jestli mi přijde zajímavej natolik, abych ho vpustila blíž do svýho života.

Jestli si chci dovolit bejt někým milovaná.

Zpátky k sobě

Na cestě někam...Zpátky k sobě?

Asi jo.

Život je jedna velká proměnná. Cejtim se bejt v progressu, ikdyž bych si přála na chvíli zastavit. Nejde to. Hejbu se. Směřuju někam. Cíl (nebo spíš další metu) nedokážu ještě přesně pojmenovat. Není mi jasný, jak daleko od ní ještě jsem a co že mě tam vlastně čeká. Směr cesty mi taky není znám, snažím se pochopit, kam mě moje kroky vedou, protože pocitově jdu správně. Co se ale cestičky tam někam "do správna" týče, tak mi přijde, že tudy přede mnou ještě nikdo nešel. Minimálně ne z mého směru, protože není ani trochu vyšlapaná, schůdná a přehledná!!! 

Je toho tolik, co bych chtěla někomu říct, s někým sdílet. Jenže vždycky jen v tý chvíli, kdy tou jistou událostí nebo pocitem žiju. Neupínám se k ničemu, strašně snadno se se vším dokážu sžít, že mi to už pak nikdy víc nepřijde důležitý a tím pádem to nepotřebuju dál ventilovat. Nevím, jestli to moje "sžití se" je smířlivý. Jestli si to všechno připustim a vím o tom a jen to nechávám být. Nebo jestli nejde spíš o potlačení prožívání, který až se jednou nahromadí, tak bouchne, aby bylo konečně správně prožitý. A mě by takovej semtex vlastních vjemů pravděpodobně na místě odpravil....

Je pravda, že trávím teď hodně času sama se sebou. Vyrůstala jsem v tom a moje vlastní společnost mi dřív nevadila. Vystačila jsem si. Teď se sebou ale bejt nedokážu, nechci. Upřímně nedělám moc věcí pro sebe... Dělám je pro ostatní, protože se to ode mě čeká, protože sem tak moc chtěla někam patřit, bejt milovaná, nebejt sama... že jsem svoji skvělou společnost, toho důležityho jedinečnýho človíčka prostě zaprodala pro cizí lidi, pro jejich potěšení, abych zapadala do jejich škatulek a vynutila si tím "lásku za odměnu"....svoji individualitu a sebelásku jsem popřela a teď se divím, že jsem si zbyla sama se sebou, kterou ale už tak dobře jako tenkrát neznám....a že to je těžký, zase se poznat a užívat si čas sama pro sebe... když si jsem teď vlastně docela cizí...

Možná začínám konečně trochu chápat a vidět kudy a kam teď směřuju.. teď se cejtim požehnaně 

Life sucks (slečna Bukowski)

 Odcházím z práce. Jenom pro dnešek.

Nemám cigára, tak jdu k Vietnamcovi.

Rovnou kupuju pečivo a Desperado.

Vietnamka je moc milá.

Dneska jako jedna z mála.

Většina lidí, který jsem dneska potkala, byla už od pohledu (a nejdýl po dvou prohozených větách) nasraná na život.

Úplně sežraný zbytečnou honbou za něčím lepším.

Sami sobě namlouvaj, že když budou na ostatní zlí, tak se budou cejtit líp.

Co už, usmívam se a při jejich snaze mi svými slovy ublížit jen doufám, že mě dostanou něčím, co jsem ještě neslyšela.

Hahah, jsem naivní.

Z krámku jdu domů.

Beru to přes pěší kolem kostela.

Přistihnu se, jak si ani nezapálím cigáro, protože pokorně odříkávám Otčenáš.

Křižuju se se slovy: "Amen.".

Už kouřím.

Dneska je celej svět ještě šedivější než normálně.

Jak kdyby měl přijít konec.

Jenže ten nepřijde, protože by to bylo moc snadný.

Bolí mě bolest těch pár lidí, u kterých přes všechny jejich sračky a špatnou pověst vidím jen to dobrý.

Protože přesně tyhle "zmrdi" mě nikdy nenechali.

Mají srdce.

Přes veškerou snahu je změnit si zachovali svoji lidskost.

Moc mi na nich záleží a jejich bolest mě bolí taky.

Nejde o nic povrchního, všechno je z čistýho lidství.

Oni se trápí, protože lidi zapomněli být lidmi.

Viní z toho sebe a snažej se to nevnímat, když se jim nepovedlo to změnit. 

Pomalu se zabíjej.

Moc mě to bolí.

Bolí mě to jako nikdy nic jinýho.

Zoufalství.

Sama jsem se v sobě snažila dlouhodobě zabít lidskost, emoce, život.

Okolí to zvládlo a tváří se šťastně. 

Minimálně jsou tak zaslepení, že se jim v tý jejich lži žije snáz.

Nepovedlo se mi zabít svoji přirozenost.

Divný, když mi pořád proudí v žilách krev a srdce bije pořád stejně....

Tak se snažím ze svý domnělý slabosti vytvořit svojí největší sílu.

Nespasím svět, ale možná aspoň sebe.

A jestli tím zachráním i jen jednoho jedinýho z těch, kvůli kterým mi teď puká srdce, tak jsem vyhrála.

Tohle je moje jediný přání.

(Řekla jsem si, že už nebudu, ale zase brečím.)

Už nebudu.

Brečet.