Dobří holubi se vracejí

Jestli může psát někdo knihu o nenapravitelnosti a dávání druhejch, třetích a dvěstěšedesátejchosmejch šancích, tak jsem to já. S posledním bejvalým jsme se zase rozešli. Zase za doprovodu nesmyslný psycho scény a s pořádnou nenávistí a nádechem tragikomedie. V nadcházejících čtyřiadvaceti mě tahle Itálie už přestává bavit. Tak nějak se v tomhle pseudovztahu plácám už skoro tři roky. Kdyby se alespoň něco změnilo, ale jediný, co je doopravdy jiný, je to, že se to mezi námi vždycky vyostří ještě o něco víc. A já už jsem odevzdaná, je mi to jedno. Nějak mi na něm po posledních pár situacích přestalo záležet. Přestal existovat. Není a nebyl.

Byla jsem se dneska podívat na jeden byt. Nebyl nic moc, prázdnej a tmavej, ale je to moje jediná šance na novej začátek. Zas se naučit žít sama se sebou, vídat svoje kamarády, dělat svoje koníčky a žít svůj život podle sebe. Bejt taková, jakýho bych chtěla chlapa, protože naše protějšky jsou naše zrcadla, že jo. A nebo to jsou lidi, který do života potřebujeme, abysme se změnili a posunuli. Tak či tak zas plácám fylozofický kecy, abych tím uklidnila vkrádající se myšlenku, že jsem zase sama. A hlavně myšlenku, že jsem tak naivní a zas naletěla stejnýmu idiotovi. Všichni nejsou jak ty, Sára. Vlastně asi nikdo. 

Ale na druhou stranu vím, že sračky se dějou všem, jen každýmu jiný. Prostě takový, který potřebuje zažít, jinak bude dělat dál ty stejný sračky. Zas fylozofuju, sorry guys Já bych se měla vysrat na stereotyp a zkusit něco novýho a taky poznat někoho novýho. Je funny, jak mi den po rozchodu začali psát kluci, který se mi libili, než jsem se vrátila ke starýmu dobrýmu peklu. Jak kdyby to cejtili. Ale proč ne, mám velký srdce a vejdete se tam všichni, hehe. S nikým novým jsem nespala vlastně skoro rok. Kde je ta nymfa, co měla kohokoliv kdykoliv? Leží sama nahá pod dekou a píše na blog. Vzrůšo. Tyvole. Upřímně se sama divím, co se to stalo. Po deseti letech se vracím na stranu dobra. Lépe řečeno zažitýmu ideálu hodný, dobrý holky. Sem "normální", ale jak se správně zeptal Bukowski:"Kdo určuje normu?"