Neboj se novejch začátků 

Mám za sebou první den na vejšce, takovej ten uvítací. První dojmy jsou, že to vůbec nebude prdel, jak se mohlo zdát. Další dojmy jsou takový, že je to pro mě novej začátek se vším všudy. Nesmím to promarnit, protože takhle dál pokračovat nechci.

Budu, opět, sama už 14 dní. Hodně teď piju pivo a snažím se bavit s co nejvíc lidma, aby mi nehrozilo uzavření se sama do sebe a strach z novýho a neznámýho. Asi to funguje. Už to neberu jako konec světa, ale pořád mě nepřestává překvapovat, jakou zmiji jsem si hřála na prsou. Fakt lidská špína, jak si ji nejlíp umím představit. Co o mně dokáže říct a jak se okamžitě snaží najít náhradu. Je to smutný. Naštěstí i jeho kamarádi začínají po tom všem prozírat. Už to totiž mlčky nepřecházím, ale snažím se je seznámit s pravdou. Přece jen jsem s nimi taky strávila dost času a maj právo na to, aby konečně znali pravdu. Ikdyž to třeba nic nezmění, aspoň mně je líp. Aspoň nějakým způsobem se bráním tý jeho nespravedlnosti.

V úterý jsem náhodou potkala na benzince kámoše, kterýho jsem viděla naposled před mým epický návratem k poslednímu bejvalýmu. Ptal se mě, jak to jde, já se mu s fňukáním svěřila, načež mi povídá:"Víš jak se říká, že dvakrát do stejný řeky nevstoupíš? Tak ty vidíš ten starej známej korálové útes a začneš se tam potápět." Tohle bylo nejtrefnější přirovnání ever a i pohlcená ve svý sebelitosti jsem se začala smát. Snad se kromě dobrý historky i ponaučim, hhh

Možná půjdu na něco jako rande. Možná to zvládnu a neztrapnim se. Možná celkově zas začnu věřit sama sobě a ne "nám". Strašně mi tu smrdí zakrslej králík, ikdyž mu kydám každej den. Odvádí to moji pozornost,hhh. Nicméně pořád se snažím chovat tak, abych se na sebe s čistým svědomím mohla podívat v zrcadle. A věřím, že konec je novej začátek, jen se mu musím otevřít.