A tak to bylo.
Zůstala jsem až překvapivě klidná.
Během vteřiny byl můj život, ten kterej jsem znala a žila a měla ráda, rozbitej na spousty malejch střípků.
Nemá cenu se je snažit posbírat, vždycky se pořeřeš a stejně je nenajdeš všechny.
Celej svět mi byl zase otevřenej.
Hned jsem věděla, co mám dělat.
Z odchodu bylo víc v hajzlu moje okolí.
Nemyslím si, že se jim vyloženě stejská,
ale jedno jim taky nejsem.
A najednou je tu nabídka, že se můžu vrátit.
Jenže nějak vnitřně to necejtim.
Vracet se někam, kde to znáš, ti nedá nic novýho.
Hlavně za okolností konce prosince.
Myslím, že mám pokračovat na svý nový cestě,
ikdyž není úplně zřejmý, kudy a kam mě zavede
Žádné komentáře:
Okomentovat