Poustevník

 Říkáš mi, že mě miluješ. Každičký den.

Můžu tomu věřit? Nevím.

Chtěla bych, ale přijde mi to moc snadný.

Najednou.

Jsme spolu, ale každej zvlášť. Daleko.

Bloudím mezi dny a nevidím konce.

Na tohle tě nikdo nepřipraví.

Jdu dál

 Nic není tak, jak se zdálo, že bude.

Nesu to dobře, nehroutim se, jen dost prokrastinuju.

Nevím, jak svůj život nově uchopit.

Cejtim, že nedokážu ovlivnit to, co se děje, že musím jen vyčkávat na výsledek.

Mám v hlavě otázky, na které bych chtěla znát odpovědi.

Vím, že je to nereálné.

Pravda je vždy někde na půl cesty.

Potřebuji teď v sobě najít nové radosti ze života, nový důvody ráno s úsměvem vstávat. 

Musím si tím projít.

Přijmout.

Odpustit.

Nechat být.

A jít dál.

 Vše má svůj důvod.

Ikdyž mě mrzí, že to nevyšlo, jak jsem si přála, tak cítím, že je to pro mé dobro.

Boží ochrana.

Zlomený srdce může znamenat i zachráněnou duši

 Velkej se nějak vrátil do mýho života.

Hlavně teda do mý postele.

Ten první den, co jsme zase byli spolu, byl skvělej.

Sex, drumy, spousta trávy, jízda na koloběžce, kterou musel druhej den vrátit zpátky holce, za kterou mě na tři tejdny vyměnil.

Cejtila jsem se výjimečná a on mi řekl, že jsem suprová.

Byl to jeden z nejlepších komplimentů, jaký jsem dostala.

Trávili jsme spolu všechen volnej čas, přišlo mi, že se v něm něco změnilo.

Byli jsme si bližší a on jakoby byl hrdej na to, že je po mým boku.

 Tahle euforie trvala přesně čtrnáct dní.

Člověk se nezmění, když sám nechce.

Jeden večer odjížděl s kámošem tágem a já věděla, že ho uvidím až za den nebo dva.

Už v tu chvíli jsem cejtila, že tou vyměněnou jsem zase já.

Nebral mi telefon a ráno se moje pocity potvrdily.

Nedělala jsem scény.

Počítala jsem s touhle možností ještě před nějakým druhým začátkem.

Na druhou stranu jsem si přála, aby to bylo jinak.

Jenže to jiný není a ani nebude.

Žádný sebeklam, na to jsem už stará.

 Tahle parodie na výměnu manželek trvá už týden.

Nevím, jak to utnout.

Nejlepší reakce bude žádná reakce.

Prostě si půjdu dál svou cestou s hlavou vztyčenou.

Okolí to taky vidí a varuje mě.

Cejtim se trochu trapně, že mám ráda člověka, kterýmu jsem fuk.

Vím, že mu to jednou dojde.

Nemůžu si ale dovolit ztrácet čas.

Zasloužím si někoho, pro koho nebudu jen převozník a kdo si mě bude vážit.

Když rybář nemůže na moře, opravuje si sítě.

  Na všechno se nejde připravit.

Mám teď období fuck upů a už si ani neumím představit, že by mohlo bejt líp.

Nevidím žádnou jinou lepší budoucnost.

Rezignuju.

Mám se na hovno.

Snáším to ale celkem dobře.

Minimálně líp než dřív.

Autopilot.

S každým dalším obdobím sraček se někam posunu.

Už to nehrotim na sílu a nepropadám emocím.

Chuť do života a pozitivní přístup ve mně chcíply tak čtrnáct dní zpátky.

Přežívání.

Čekání na zázrak a změnu k lepšímu.

Nesnáším čekání, proto si ho krátím se stejně prázdnejma čekajícíma lidma.

Znají spoustu různých způsobů, jak sami před sebou můžou utýct.

Aspoň na chvíli paralyzovat mysl.

Minimálně poslední měsíc jsem s nima utíkala každej den.

Přineslo mi to akorát další nový sračky.

Zbytečný sračky doprovázený kocovinou a zhnusením naší společností.

Situace, který sis nikdy nepřipustila jako ty situace, který se dějou, tak se fakt dějou.

A děje se to hned vedle tebe.

Tohle není život.

Tohle nechceš a nepatříš sem.

Utekla jsem od utíkačů.

Následný vystřízliveni nebylo o moc lepší.

Zhnusení sama sebou?

Dělej už sakra to, co máš!

Zlobím se na sebe.

Zase jsem se podvědomě začala ničit.

Přijetí faktu, že je vše, jak má.

Zvládnu to, zas to bude mít smysl.

Autopilot.

Tahle bouře zase přejde.

Mezitím se musím uzdravit.

 

 

Naviděnou

   Strávili jsme spolu nějaký čas.

Od první chvíle jsem věděla, že si budem blízký.

V tvejch očích jsem vždy viděla toho malýho kluka, kterej si není jistej.

Viděla jsem ho i přes tvý dva metry a zkérovaný tělo.

Říkali mi, ať od tebe dám ruce pryč.

Mají o tobě špatné mínění. 

Hledáš sice štěstí ve všech kalhotkách, ale neublížil si mi tolik, jak ti před tebou.

Nedovolila jsem ti to.

Bavila jsem tě, dokud jsem nebyla tvoje.

Vyděsila tě moje upřímnost a láska.

  Vím, že rozhovory s tebou byly opravdový.

A taky vím, že mě máš nějakým způsobem rád.

Je mi líto, že jsi pryč.

Mohlo to bejt všechno skvělý.

Škoda že za cenu, kterou nechceš zaplatit.

To je v pořádku.

Nic nejde tlačit na sílu.

  Dneska je tak a zejtra bude jinak.

Ukázala jsem ti něco, co nikdo jinej přede mnou.

Tuším, že jsme se neviděli naposled.

Láskaví

 Byla jsem sama uprostřed děje.

Všude kolem byla spousta novejch tváří.

Už mi přišlo zbytečný pamatovat si jejich jména.

Když sis na někoho zvyknul, tak odešel.

Ze začátku mi to rvalo srdce, ale teď už to nevnímám.

Vlastně mě pomalu přešla tendence se družit.

Najednou už nebylo co ztratit.

Nic z toho, kolikrát se mi život za poslední rok otočil, se mi ani nezdálo.

Prostě něco skončilo a něco novýho začalo.

Věděla jsem, že nic netrvá věčně a že zítřek nám není slíben.

 Přišla jsem o něco, v co jsem ani nevěřila, že můžu zažít.

Čistej, neředěnej cit.

Strávenýho času spolu nebylo málo.

A z toho času bylo dost chvil, který mi vyrazily dech.

Přála jsem si lásku, ale vlastně jsem nevěděla, jak se přesně projevuje?

A jestli to poznám, když mě bude někdo milovat a já budu milovat jeho?

 A najednou se to dělo.

Sblížila jsem se s někým, do koho bych to neřekla a od koho bych to nečekala.

Šlo to pomalu.

On taky nevěřil čemukoliv mezi náma.

Jenže to nešlo popřít.

Zažehla malá jiskra, která neuhasla, ale časem z ní byl čím dál větší plamen.

A nešlo jen o fyzično.

Povídali jsme si.

Dlouhý noci jsme kecali a smáli se a poslouchali hudbu, která se nám oběma líbila a zlehka jsme popíjeli víno.

Mluvila jsem víc, protože on toho moc nenamluví.

Na každou otázku mi ale odpověděl.

Ikdyž umím pokládat hodně zvláštní konfrontující otázky.

Když něco nevím, tak je jasný, že se zeptám.

Nevadilo mu to.

Začali jsme se vyhledávat víc.

Stali jsme se hodně blízkými lidmi během chvíle.

Na nic jsem si nehrála a vysypala na sebe každou maličkost, která by ho kdy mohla překvapit.

A on mě nesoudil, on se nevyptával, on mě respektoval.

Cejtila jsem, jak se na mě dívá jinak.

Jako na přítele?

Možná.

 Uběhly necelý dva měsíce, co jsme si k sobě pomalu hledali cestu.

To napětí mezi náma nabíralo intenzity.

Oba jsme se navzájem sebe styděli a zároveň morálka nám jak kdyby bránila se sblížit.

Svědomí.

Co se může a co se nesmí?

Náš potencionální vztah se vymykal několika pravidlům.

Stejně jako ten, kvůli komu takhle blázním.

On je hodnej, jinej.

Je normální.

Díky němu ten hajzl ve mně spí.

Nedělám šprajcy ani jiný blbosti.

 Teď jsme pryč, daleko.

Museli jsme se odloučit.

On je ten, kterej může všechno ztratit, když vsadí na mě a já to poseru.

Loterie.

Poprvý si jsem ale sebou jistá.

Všechno to zvládnu líp než se čeká.

Čas.

 Jak teda vypadá ta jeho láska?

Každej jeden den mi píše.

Zajímá se.

Zajímám ho já.

A když je se mnou, je jinej.

Pamatuje si, co mu říkám.

Nemůže ze mě spustit oči.

Periferně ho zahlídnu.

"A ty na mě můžeš koukat,

když já na tebe ne?"

Směje se.

Vidím mu až do žaludku.

Má úplně čistý úmysly.

Je ze mě zamotanej.

Myslí na mě v jednom kuse.

Do piči.

Stydí se mě a zároveň se milujem jak v patnácti.

Celou noc.

Krásně.

V mezičase jdem na cígo.

Kouří jen se mnou.

Povídáme si.

On je ten starší, ale učím ho já.

Nejde mu skrejvat, že je ze mě překvapenej.

Po dlouhý době jsem se někomu opravdu otevřela.

Nejsem jen generátor vtipů a dobrý nálady.

Mám i jinou stránku, kterou už skoro nikdo nezná.

Jemu jsem ale řekla vše.

Bylo mi líp.

Nečekala jsem pochopení natož sounáležitost.

Nevím, jestli mu víc učaroval náš sex nebo moje nahá duše.

Hahahah, zní to moc sebejistě.

Teď ale spíme každej zvlášt.

Jediný, co vím je, že mezi námi zdaleka není konec.

 Naše cesty se sice rozdělily.

Ty mi ale píšeš každej den.

A to jsem myslela, že tě budu uhánět já.

Naučila jsem se nereagovat.

Čím víc tě to trhá zevnitř, tím míň to dát znát.

Pravdou je, že mě bolelo odejít.

Ale vím, že je to boží vůle.

Čas všechno prověří.

Za oponou se chystá zázrak.

Můj jedinej úkol je zachovat klid.

Nenechat se dojebat okolím ani vlastní hlavou.

Nekonečně mnoho možností

"...Dneska jsme tady spolu a může to bejt naposled. Nikdy nevíš, co přinese zítřek."

A tak to bylo.

Zůstala jsem až překvapivě klidná.

Během vteřiny byl můj život, ten kterej jsem znala a žila a měla ráda, rozbitej na spousty malejch střípků.

Nemá cenu se je snažit posbírat, vždycky se pořeřeš a stejně je nenajdeš všechny.

Celej svět mi byl zase otevřenej.

Hned jsem věděla, co mám dělat.

Z odchodu bylo víc v hajzlu moje okolí.

Nemyslím si, že se jim vyloženě stejská,

ale jedno jim taky nejsem.

A najednou je tu nabídka, že se můžu vrátit.

Jenže nějak vnitřně to necejtim.

Vracet se někam, kde to znáš, ti nedá nic novýho.

Hlavně za okolností konce prosince.

Myslím, že mám pokračovat na svý nový cestě,

ikdyž není úplně zřejmý, kudy a kam mě zavede

Teď

 Zítřek nám nebyl slíben.

Lidi rádi plánujou a odkládají vše.

Až zítra.

Až v pondělí.

Jenže co když dneska je to naposled?

Život tě zabije

 Zejtra jsou Vánoce.

Počítám svůj život od Vánoc.

Vlastně stejně jako od narozenin, od novýho roku, od posledního drinku, od posledního brka...

Všechno to jsou milníky.

A lidi rádi počítaj.

Od kdy do kdy a kolik.

Jenže kolik čeho?

A proč a s kým chtějí pořád soutěžit?

Ráda rekapituluju.

S letoškem jsem spokojená.

Nechci mít zbytečně chytrý kecy, ale mám ze sebe radost.

Z toho kým jsem a že jsem všechno zvládla.

Tak vždycky to člověk nějak zvládne,

ale mně se líbí můj osobitej styl zvládání věcí.

A taky že se zas zkouším otevřít někomu novýmu.

Po každým zklamání je to těžší, no cap.

Teď vlastně ani nic nečekám a přitom v tom lítám až po uši.

Tohle je možná definice bláznovství.

Nebo čistá bláznivá láska k životu.

Letos mě moc nechytla vánoční nálada.

Těším se na tradiční večeři a stromek a takovou tu nahranou dokonalost.

A taky až to všechno pomine a lidi nebudou mít tik v oku z toho, jak jsou svátky klidu a míru, ale je všichni a všechno serou a oni se na sílu snaží křečovitě smát a hrát ostatním to divadlo.

Paradox.

Nic nehrotim, jen si užívám každej den.

Život tě zabije

Království

 S někým jsem se sblížila.

Nenapadlo by mě, že by to mohl být on.

Je tak vyklidněnej, že i ten grázl ve mně se najednou mění v anděla.

Věřím mu, cítím se s ním v bezpečí.

Každý den se těším ze života, přijdu si jak vyměněná.

Čas strávenej s ním mi dává naději.

Trochu mi to připomíná moji první lásku.

Nechci to ale uspěchat ani nikam tlačit.

Prostě to nechám plynout a čas ukáže.

Ta situace kolem nás není jednoduchá a snažím se tomu nepropadnout.

Zároveň na něj pořád myslím a přijde mi skvělej a svým způsobem v tom lítám až po uši haha.

Fascinuje mě, jak sme k sobě přišli, jak jsme se začali poznávat víc, trávit spolu času víc....

Jak jsme si dali na čas a jak to bylo poprvý vášnivý a nezapomenutelný.

A nejde si nevšimnout, že ani on tohle nečekal a že jsem mu pěkně zamotala hlavu.

Ať to dopadne jakkoliv, už teď je to jedno z mejch oblíbenejch životních období.

Děj se vůle Boží

Život začíná tam, kde končí strach

 Felila sem na dně.

Felila sem tam dlouho.

Poznala jsem tam ty nejlidštější lidi s největším srdcem.

Byli zlomený, stejně jako já, víš?

V tom obyčejným světě musíš hrát hry.

Musíš popírat sám sebe a svůj rozum.

Musíš říkat, co se sluší.

Musíš zapadat do jedný z maximálně pěti škatulí.

Individualita se netoleruje.

Kdo říká pravdu, bude potrestán.

Proto jsme se sešli tam dole.

Byla jsem tam šťastná, víš?

Objevila jsem tam novej svět.

Přišla jsem tam na to, kdo skutečně jsem.

Někde mezi tou bídou a nejistotou byla svoboda a opravdovost.

Čas tam běží pomalu, ale aspoň máš čas přemejšlet.

Objevíš svůj skrytej potenciál.

Bejvalej mi říkal: "Můžeš bejt blbá, ale musíš si umět poradit."

Tam to platí dvakrát.

Musíš zahodit strach a ego.

Buď se odrazíš a staneš se tak nezastavitelnej a nebezpečnej pro okolí a nebo tě to semele a nikdo po tobě ani nevzdechne.

"O jednu nulu míň." řeknou známýmu, až ze zvědavosti zajdou na tvůj pohřeb.

Rádi tě budou řešit, když o všechno přijdeš.

Každej bude hned vědět, že seš v kriminále nebo na detoxu.

Svět miluje drama.

Aspoň teda lidi co v něm žijí.

Jsou tak zkažený.

Bože, ty to vidíš.

Nechtějí, aby ses odrazil.

Už ti nedokáží nijak ublížit.

Tys totiž neměl nic, jen sám sebe a zvládnul si to.

Máš něco, co oni ne.

Nenávidí tě.

A tebe nezajímají.

O to víc tě nenávidí.

Budou se snažit škodit ti různě.

Jenže nemají páky a každej jejich pokus se jim vrátí.

Nakonec to vzdají.

Budou jen vzdáleně přihlížet, jak záříš.

Nepochopí, jak to děláš.

Nedáš jim spát.

Budeš jim trnem v oku.

A ty budeš šťastnej, protože si neupsal svoji duši.

Šel sis za svým, ikdyž si musel často jít sám i skrz bouře.

No nevzdal si to.

Odměnou je pohled do zrcadla, kdy cítíš hrdost.

Nikdo nedokáže procítit všechny tvoje rány,

nikdo nikdy neobuje tvoje boty.

Ty to ale víš.

Počítej s tím, že to bude těžký.

Odměna ale stojí za to.

Lidi mají oči i uši, ale nevidí a neslyší.

To ale neplatí pro tebe, víš?

Počítej s tím, že lidi odejdou, že tě zraní a zradí.

Půjdeš sám.

Nebude komu se svěřit, nebude, kdo by ti pomohl.

Občas se bude zdát, že už nemůžeš pokračovat.

V tu chvíli zpozorni.

Brzy se stane zázrak.

Budeš nahoře.

Nebudeš už ale nikdy s těma "normálníma".

Ze dna tě to totiž buď pošle pod zem nebo na vrchol.

Není nic mezitím.

A všechen čas o samotě se ti vrátí, protože se objeví praví přátelé.

Takoví, kteří si taky prošli sami svým dnem.

Takoví, kteří to nevzdali a věřili, že potkají přítele jako jsi ty, víš?

Začneš si tam vážit všeho.

Budeš milovat každej novej den.

Znovu pochopíš to, co si už dávno věděl.

Musíš překročit svůj stín a všechno, co si dosud znal, nechat být.

Skutečnost ti zničí všechny iluze, pochopení bolí.

Probuzení bolí.

Pak už ale nebolí nic.

Trpělivost

 Není to tak, že se bojím otevřít svoje srdce.

Jen musím vycejtit, že to má skutečně smysl.

Většina lidí slyší, co říkám, ale nerozumí.

Rozumí slovům, ale vytváří si domněnky během toho, co mě sjíždí pohledem.

Vidím jim do hlavy, cejtim jejich pocity a poznám, když mi lžou.

Většina jich jen ztrácí můj čas.

 Randila jsem, ale nikam dál se to neposunulo.

Už mám něco za sebou a tak mě nezajímají ti prázdní kluci, co si myslí, že jim hned sednu na kokota.

Prej tak vypadám, že bych mohla.

Hahaha, jak si na to přišel?

Protože jsem hezká? 

Domněnky.

Nesnáším je, nevytvářím si je.

Nečtu mezi řádky, buď mi řekni pravdu nebo radši mlč.

Imponují mi muži, kteří tohle vědí.

Že je lepší mlčet, když nemáš co říct.

Nebo jenom proto, abys nechal mluvit druhýho a dozvěděl se tak všechno úplně přirozeně.

Stačí naslouchat.

 Ono to přijde. To vím.

Možná už se to blíží.

Umíš počítat? Tak s tím nepočítej.

Vše má svůj čas, kterej neuspíšíš.

Prostě si jen užij to čekání a nebuď prázdnej.

Zase žiju život

 Nechci mít zas filozofický kecy o lidech a vztazích.

Cejtim se, jak kdybych našla vnitřní naplnění a je mi fajn.

Těším se na každý nový ráno, zase žiju.

Není se za čím hnát, všechno mi přijde ideální.

Každej moment má svůj význam.

 Tak nějak jsem předpokládala, že pro tuhle spokojenost někoho (nebo aspoň něco)potřebuju.

Nemám ani vztah ani vysněnej život, spousty peněz, kterejma můžeš získat určitou svobodu...

Nemám zkrátka nic z toho, od čeho jsem dřív očekávala, že mi to dá přesně ten pocit, kterej poslední dny mám.

Není to stížnost, spíš jsem překvapená 

Ono to fakt bylo celou dobu jen o mně.

 

Najednou zas volně dejcham

Jakoby ta společná tíha nás všech,

nepojmenovatelná a neuchopitelná,

se najednou vytratila.

Jakoby nad námi do teď vládlo jakýsi zlo,

které vlastnoručně přemohl princ,

kterýho u toho nikdo kromě jeho koně neviděl.

Ten princ byl skromnej a nechlubil se,

že nás všechny spasil,

takže jsme nikdo netušili o jeho hrdinským činu.

Následky jsme však pocítili kolektivně.

Najednou šlo všechno to, co se nám nedařilo.

Chtěli jsme změnit události, bejt lepší, plnit si sny.

Jenže ta tíha ve vzduchu nám v tom bránila a čím víc jsme se snažili vyhrabat ze sraček,

tím hloub jsme do nich zapadali.

Ke konci připomínaly bažinu, kde se nemůžeš ani hnout.

Jen se potapis víc a víc do těch všech sraček, už rezignujes na život i spravedlnost a jen čekáš, až to vše skončí.

Úplně zbytečnej příběh o hledání vyššího smyslu, kde ti karma chcije na hlavu a ty tomu říkáš déšť a zkoušíš v něm tančit, abys na oko zmírnil svoje zoufalství.

Jak může skončit tahle nevděčnost?

A dočkám se Tojo vůbec?

Nojo, dočkali jsme se.

Nechápu jak a proč, ale najednou je po všem. 

Zas se mi krásně lehce dejcha a zas to začíná všechno dávat smysl a ne bejt jen zbytečný a bolavý.

Jak kdyby skončil nějakej můj koloběh a teď ho měl žít někdo jinej.

Možná mě někdo vykoupil v tom bloudění v kruzích.

Spíš o tom ten chudák ale neměl ani tušení.

Každý utrpení mě mrzí, ale dokud oběť nepochopí a nezmění to, nikdy to utrpení nebude zbytečný a nikdy se samo od sebe nezmění ve vlastní spásu a požehnání...

Pár z těch, co bloudili v kruzích se mnou, necejtej stejnou úlevu jako já...

Vidím je se ztrácet, vidím hnus a bolest a vidím to, jak se každej den můžou vysrat na trápení a přepsat konec autobiografie...

Nechápu, jak se může někdo mít tak v piči.

Spadnout jen jednou a zůstat ležet.

Taky jsem padla, ale už tisíckrát.

Pokaždý jiným originálním způsobem.

A nikdy jsem se nehodlala vzdát.

Kolikrát jsem umřela, tolikrát jsem e narodila.

Nebejt těch protikladů, který jsou do očí bijící, ty úplně opačný situace, který sem zažila behfm pár chvil.....nebylo by to takový wow

Jenže ono to wow bylo a ještě bude.

Minimálně teď cejtim nejlepší období svýho života.

Ikdyž tsk nazývám první okamžiky s hlavou venku z vlastní prdele dycky 

Kde je tma, je i světla

 "...nebyl tady nikdo, kdo by se mnou stál

a v tu chvíli mi došlo, že každej jsme tady sám..."

 Když tě život postaví do pozice, kdy tě opouštějí lidi a přijde ti, že všechny zažitý pravidla a jistoty přestávaj platit, je to dobře. Jsou to těžký dny, tejdny nebo měsíce. Jsou plný stížností, sebelítosti, pocitů nepochopení, nespravedlnosti, jsou plný slz a zdá se, že není cesty ven. Ale jsou pro tebe důležitý.

 Těžký je hlavně zvyknout si, že máš jen sám sebe a najít k sobě zpátky cestu. Začít se chápat zevnitř, přijmout se, být pro sebe tím nejlepším přítelem. Vztah k sobě samému je ten nejdůležitější, když se neznáš nebo se nemáš rád, tak se tvůj život nemůže hýbat lepším směrem. Nejdřív musíš znát svůj směr, vědět, kdo jsi a co je pro tebe nejlepší. 

 Když projdeš tmou, ve který si našel oporu v sobě, zapálil si ten plamen svojí duše a vyšel ze tmy ven, stáváš se nebezpečným. Jakmile už nepotřebuješ nikoho a nic, stáváš se nezastavitelným. 

 V moment, kdy pochopíš, proč si zůstal sám, změní se všechno. Už nikdy nebudeš nešťastný, protože všechno je jen úhel pohledu. Je tvoje rozhodnutí, jak se budeš dívat na svět a situace, jak budeš reagovat, kolik energie dáváš jakým směrem. Jakmile vystoupis z tmy, už tě nic znovu nepoloží. Tvoje štěstí totiž závisí jen na tobě a chápeš, že bez tmy není světlo, že všechno má svůj čas, který neuspěchas a že nic, kromě tebe samého ti nepatří. 

 To jediný, na čem záleží máme každej v sobě. Najdi svou pochodeň, zapal ji a jdi jistým krokem tam, kam tě vede tvoje srdce. Buď věrný sobě a přes překážky dojdeš ke hvězdám. 

 Chtěla jsem Vám napsat a tohle se mi psalo samo. To konkrétní, co žiju, to je na jinej příběh. Spíš na sarkastickou povídku v Bukowskiho stylu. Tahle myšlenka ve mně zřejmě dřímala a čekala na zveřejnění. Nemá to bejt motivační článek pro dokonalý šťastný a osvícený lidi. Je to spíš pro ty, který se zrovna placaj ve tmě a nevedej, kudy kam. 

 Hledej to v sobě -tam jsou všechny odpovědi na tvý otázky -tsm je ten kompas, kterej ti ukazuje správný směr-tsm je ten člověk, na kterým ve tvým životě nejvíc záleží. 

 Vždycky, když už končí nějaká etapa, mám chuť se vzdát. Něco ve mně mi ale říká: "Vydrž!" A během krátký doby se vždycky stane zázrak, kterej se nedá naplánovat, kterej tu situaci zachrání a dá mi zase větší víru a větší trpělivost, naději a vnitřní sílu. Už se nebojím, že něco nezvládnu. Před svítáním je taky největší tma. Nech to být, ať jde o cokoliv, pusť tu situaci a jen věř, že bude líp a představuj si to svoje "líp". A čemu věříš, tak se stane.

4.4.

Rozhodla jsem se, že budu šťastná 

a že všechno zvládnu. 

A jak jsem řekla, tak bylo.

Už mě to neunášelo a nevymetalo to se mnou pavučiny.

Zase jsem byla tím tvůrcem já.

Potřebovala jsem ten čas o samotě.

Potřebovala jsem se zase rozebrat na malinký kousíčky a poskládat zpátky znovu a lépe.

4.4.2022

Pamatuju si loňskýho 4.4. úplně živě.

Volal mi Miki brzo ráno a mluvil trochu z cesty. "Přijď pro mě prosím." 

Zvuky výherních automatů v pozadí mi řekly, kde je, i bez zbytečných otázek.

"Třicet kiláčků asi po ránu nedám, promiň.'

Pořád to ale bylo míň, než kolik nás většinou dělí.

S myšlenkou, že se neuvidíme, jsem se tímto rozloučila.

A tím jsem dala prostor, aby se mohly dít ty maličkosti, které se s časem ukazují důležitější, než by mě kdy napadlo.

Během pár hodin se rozrazily dveře do mého bytu a v nich stál Mike mužnější a krásnější, než kdy dřív.

Milovali jsme se.

Ležela jsem mu pak několik hodin na stehně, zatímco on protáčel válce na mobilu.

Pak napsal na kus papíru 4.4.2022.

Schovala jsem si ho na památku, přišlo mi to magický.

To bylo naposled, co jsme spolu strávili nějakej čas sami.

Často jsme si psali a volali, každou maličkost jsem mu hned dávala vědět.

Líbilo se mi, že to má v hlavě srovnaný, na nic si nehraje a zároveň je bláznivej.

Zamilovala jsem se do něho, ale na nic netlačila.

Říkala jsem, že je moje nejlepší kamarádka.

Přišlo mi totiž, že mi city neopětuje a tohle byla obrana proti zklamání a odloučení. 

Byl pro mě moc důležitý a proto jsem ho nechávala být. 

Dny plynuly, někdy jsem byla nahoře, jindy zase úplně dole.

Přežila jsem několik krizí, který s sebou odvedly z mého života všechny, které jsem považovala za přátele. 

S některými jsme se odloučili pouze fyzicky, s většinou ale na všech úrovních.

Zůstala jsem sama a bylo mi smutno.

Jedinej člověk, kterej mi zůstal, byl Mike.

Náš vztah nabýval úplně nové rozměry.

Neviděli jsme se sice skoro rok, ale něco mezi náma se prohlubovalo.

To, co sme mezi sebou pěstovali, začalo vytvářet tlak.

Muselo se něco stát.

Už se nedalo tvářit, že jde o obyčejné kamarádství, prázdné chatování, něco bezvýznamného...

Dávala jsem najevo svoji náklonnost a když se mi nedostalo odpovědi, tak jsem prostě nepsala a nevolala.

2.4.2023

"Ahoj", napsal mi po pár dnech zprávu.

"Čauky", dělám jakoby nic.

"Co děláš?", pokračoval po nějaký době v chatu.

"Jsem v práci." 

A už neodepsal.

Co to má sakra znamenat?

Nikdy se mě neptá, co dělám. Nezajímá ho to.

Zkoušel mi volat, pak já jemu... naháněli jsme se, marně.

Vnitřně jsem tušila, že se něco děje.

A ikdyž mi bylo ještě vše skryto, cejtila jsem důležitost toho, co se dělo.

Po práci cestou domů jsem mu zkusila ještě naposled zavolat.

Zvedl mi to.

"Čau, co děláš?" zase se zeptal tou otázkou, kterou se neptá?...

"Čau, jdu z práce... Proč ses odpoledne ptal, co dělám?" Chtěla jsem to jednou provždy rozseknout.

"Protože jsem doma." Ale tímhle mě absolutně odzbrojil.

Pracuje v zahraničí, má se tam dobře. 

Naposled byl v Čechách loni, 4.4.2022....

A teď, skoro přesně po roce, se tu objeví a shání mě?

Na loňskýho 4.4. jsem často myslela, protože to bylo naposled, co jsme byli spolu.

Přála jsem si, aby přijel, aby se mnou zase trávil čas, aby to bylo hezký, aby se taky zamiloval....

Přála jsem si, aby usínal vedle mě a hlavou mi pořád jelo "4.4."

"Jestli spolu máme být, ať se stane zázrak! Něco takového, abych věděla, že jsi to musel zařídit ty! Ať se tu objeví, tráví se mnou čas a spinká se mnou v objetí! Ať se to stane zítra. Děj se vůle Boží "

Tohle jsem řekla před spaním tak trochu rozčilená, s vědomím, že mezi náma něco je, ale pořád si nejsem jistá,co přesně to je a kam to směřuje.

Nejsem si teď jistá,jestli přijel hned druhý den nebo to bylo obden, každopádně to bylo magický.

Věřím, že se to stalo jen pro mě a na můj popud.

Dřív to mezi náma bylo hodně o sexualitě.

Teď jsme se k sobě vzájemně chovali hezky, nezištně a s úctou.

Leželi jsme spolu ve vaně, hladil mě, ale to bylo celý.

Nikdy předtím jsme spolu nebyli několik hodin sami dva aniž bysme spolu nic neměli.

Povídali jsme si, zpívali, smáli se a spali spolu v objetí.

Ráno jsme si spolu sedli ke stolku a najednou jsem cejtila, jak se na mě dívá.

Byl to intenzivní pohled, prohlížel si nejdřív můj obličej, vlasy, nehty, tělo, oblečení....

Na obličeji se zasekl, pozoroval oči a pusu a znova oči a pak jsem slyšela jeho myšlenku "Ta je tak krásná!" Ze který byl sám překvapenej.

Několikrát opakoval věci, který často říkám já. On mě je ale nikdy říkat neslyšel. Hodně to bylo o tom, že všechno je, jak má a všechno že se dozvím ve správnej čas a že ikdyž už byl na cestě zpátky za hranice, tak se vrátil, protože ho něco silně táhlo zpátky....

To, co je mezi náma je něco výjimečnyho a křehkýho a bojím se cokoliv udělat, abych to nezničila.

Myslím totiž, že budeme potřebovat ještě nějaký čas, abysme oba byli tam,kde máme bejt a mohli tak bejt spolu a šťastní.

 stane zázrak!" 

Zázraky

 Děje se mi teď spousta zázraků.

Říkám tomu zázraky, protože na náhody nevěřím.

Nevím, jak to dopadne, ale mění se vše.

Nechávám se tím unášet, líbí se mi to.

Cejtim, že to bude skvělý.

Už teď si to užívám.

Nesnažím se do toho dění nijak zasahovat.

Akorát bych tím dělala šprajcy. 

(Píše se tam měkký nebo tvrdý i/y?!)

In progress

Věci se začínají dávat do pohybu.

Přijde mi, že lepším směrem.

Dochází mi, že jediný, co fakt můžu změnit a ovlivnit, jsem já. 

Je to to nejtěžší, ale vyplatí se to.

Krůček po krůčku.

Úspěch neuvidim hnedka, protože ani to, kým jsem a kde jsem se nestalo ze dne na den.

Víc žít.

Užívat si proces změny a nelpět.

"Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla.

Můj smutek mne nebolí.

Má osamělost - to bude zároveň mé přemýšlení.

Mé odříkání - to bude zároveň má čistota."

Karel Čapek 

Tíha prázdnoty

 Je teď všeho nějak moc. 

Z práce domů akorát se vyspat. 

Takhle mine několik dní.

Pak přijde den jako dnešek, kdy toho na sebe nemám moc.

A najednou cejtim, jak moc těžký je to prázdno uvnitř mně.

Takhle mi asi ještě nebylo.

Všechno to zkonstruovala moje přespřemýšlející hlava.

Ostatní to zvládaj normálně, nesere je to.

Uměj v tom chodit a nejde jim o hlubší smysl a naplnění.

Ve svý slepotě jsou šťastní.

Sebedestruktivní defekt

Chce se mi blejt. Ze života. Ze mě.

S čistou hlavou vydržím nejdýl tejden.

Pak se vždycky sejdou okolnosti tak, že se začnu cejtit jak nejzbytečnější hovno na světě, tak si ještě přidám, ať mám.

Už skoro nepiju. 

Letos jen jednou a můžu říct, že to byla taková ta situace, kdy na tom nebylo nic špatnýho ani destruktivního. Po deseti letech jsem byla na dovolený! Na tři dny v Německu a po dlouhý době jsem se tam cejtila naživu. Vopravdicky.

Už nedávám ani pivo k obědu nebo dvojku bílýho po práci. Aspoň jednoho zmrda v sobě sem zabila.

Poslouchám teď právě album Toxicity od Systémů, ležím pod růžovou mikroplyšovou dekou a je mi...hezky? Jo, fakt se cejtim fajn.

Nebejvá mi často fajn. Ikdyž se snažím udržovat pozitivní mysl různejma sluníčkářskejma zaklínadlama, ikdyž to mám v hlavě všechno srovnaný, jak to srovnaný bejt má... nebejvá mi fajn.

Sem sama se sebou tak často, jak nikdy v životě. Vystačim si, postarám se o sebe, už si se sebou občas i pokecám...Ale z nějakýho důvodu mě to nenaplňuje. Chci sdílet svůj život, svůj čas, svý pocity, aspoň občas i s někým dalším. Nemusí to bejt intimní. Jde jen o to, že s někým něco zažíváš a tím vzniká spojení, vzpomínky, příběhy... Prostě žiješ. Život sama se sebou 333 dní v roce bych přirovnala k zombie...Jakoby žiješ, ale to důležitý, ten vnitřek, to je prostě chcíplý. Prázdnota. Samota. Overthinking. Všechny ty bolavý slova, který kdy byly mířený na můj účet. Můžeš si opakovat mantry milionkrát denně, můžeš meditovat, snažit se chovat k sobě hezky. Dřív nebo pozdějc, když to bude pořád jen o tobě, začne ti z toho jebat. Nedává to smysl, žít život sám se sebou a sám pro sebe. Aspoň mně to smysl nedává. 

Maximálně tejden s čistou hlavou. Pak vždycky přijde okamžik, kterej ve mě spustí tu řetězovou reakci, která skončí tím, že si dám čáru a zaseknu se na mobilu až dokud nejdu ráno do práce. Buď mačkám nebo se snažím mačkat a googluju si freespiny a no deposit bonusy. A když se občas stane, že už několik hodin jen googluju a nemačkám, tak přijde chvíle, kdy moje schopnost přespřemejšlet vyexpanduje na tolik, že se prostě úplně čistě nenávidím a všem těm sračkám věřím. A mám tak s jistotou dojebanej den nebo dva. 

Prehanim to. Seru si do huby a chovám se přesně tak, jak se mi příčí. Tak, jak jsem byla přesvědčená, že se nikdy nesnížim. Kdo to ze mě kurva je?! A proč?

Tak nějak kam moje paměť sahá jsem si nesla pocit nedostatečnosti. Piko a bedny tu propast mezi realitou a mým vnímáním sebe sama ale prouhloubily skoro až k branám pekelnejm. Placam se ve všemožných srackach celej život, teď poprvý ale tak moc, že se z nich neumím sama vyhrabat. Nemluvím o tom, ale bojuju se sebou a s tím posledním žijícím zmrdem ve mně. Dneska mi ale došlo, že jsem mu dávala tak dlouho žrát, že už ho bez pomoci nezabiju. A já fakt chci.

Budu žít. Budu se usmívat a cejtit naživu. Vytěžim z toho maximum. Moje proměna totiž nebude z průměrnýho člověka v člověka, kterej na sobě v něčem trošku zamakal. Až se uzdravim, až budou tyhle dny dávno za mnou a ten zkurvysyn ve mně jednou pro vždy chcípne, tak budu zářit jako hvězda a v tý vší tmě kolem mě to bude vypadat, že zářím jasněji a silněji než jiný hvězdy. Myslím, že tohle je můj úděl. Dokážu to pro všechny ty lidi, kteří se taky ocitli ve tmě a nevěří, že můžou zabít svoje vlastní démony. Nikdo se nebude cejtit v tý tmě na dně propasti sám a nikdo nepřestane věřit, že to dokáže, protože tady budu já. Budu tady pro ně, budu jim zářit na cestu a moje síla dá sílu jim.