Je to divný.
To, jak se střídají lidi kolem mě.
Z dřívějška jich zůstalo jen pár a jsou to přesně ti, u kterejch bych to nečekala.
Proč to říkám?
Asi proto, jak si přijdu osamocená a snažím se tak necejtit.
Začíná mi to pomalu jít.
Dokonce se mi otevíraj možnosti se s někým novým sblížit...
Jenže už to vidím skepticky a nemaluju si zázraky.
A nevím, jestli mi přijde zajímavej natolik, abych ho vpustila blíž do svýho života.
Jestli si chci dovolit bejt někým milovaná.
Na cestě někam...Zpátky k sobě?
Asi jo.
Život je jedna velká proměnná. Cejtim se bejt v progressu, ikdyž bych si přála na chvíli zastavit. Nejde to. Hejbu se. Směřuju někam. Cíl (nebo spíš další metu) nedokážu ještě přesně pojmenovat. Není mi jasný, jak daleko od ní ještě jsem a co že mě tam vlastně čeká. Směr cesty mi taky není znám, snažím se pochopit, kam mě moje kroky vedou, protože pocitově jdu správně. Co se ale cestičky tam někam "do správna" týče, tak mi přijde, že tudy přede mnou ještě nikdo nešel. Minimálně ne z mého směru, protože není ani trochu vyšlapaná, schůdná a přehledná!!!
Je toho tolik, co bych chtěla někomu říct, s někým sdílet. Jenže vždycky jen v tý chvíli, kdy tou jistou událostí nebo pocitem žiju. Neupínám se k ničemu, strašně snadno se se vším dokážu sžít, že mi to už pak nikdy víc nepřijde důležitý a tím pádem to nepotřebuju dál ventilovat. Nevím, jestli to moje "sžití se" je smířlivý. Jestli si to všechno připustim a vím o tom a jen to nechávám být. Nebo jestli nejde spíš o potlačení prožívání, který až se jednou nahromadí, tak bouchne, aby bylo konečně správně prožitý. A mě by takovej semtex vlastních vjemů pravděpodobně na místě odpravil....
Je pravda, že trávím teď hodně času sama se sebou. Vyrůstala jsem v tom a moje vlastní společnost mi dřív nevadila. Vystačila jsem si. Teď se sebou ale bejt nedokážu, nechci. Upřímně nedělám moc věcí pro sebe... Dělám je pro ostatní, protože se to ode mě čeká, protože sem tak moc chtěla někam patřit, bejt milovaná, nebejt sama... že jsem svoji skvělou společnost, toho důležityho jedinečnýho človíčka prostě zaprodala pro cizí lidi, pro jejich potěšení, abych zapadala do jejich škatulek a vynutila si tím "lásku za odměnu"....svoji individualitu a sebelásku jsem popřela a teď se divím, že jsem si zbyla sama se sebou, kterou ale už tak dobře jako tenkrát neznám....a že to je těžký, zase se poznat a užívat si čas sama pro sebe... když si jsem teď vlastně docela cizí...
Možná začínám konečně trochu chápat a vidět kudy a kam teď směřuju.. teď se cejtim požehnaně
Odcházím z práce. Jenom pro dnešek.
Nemám cigára, tak jdu k Vietnamcovi.
Rovnou kupuju pečivo a Desperado.
Vietnamka je moc milá.
Dneska jako jedna z mála.
Většina lidí, který jsem dneska potkala, byla už od pohledu (a nejdýl po dvou prohozených větách) nasraná na život.
Úplně sežraný zbytečnou honbou za něčím lepším.
Sami sobě namlouvaj, že když budou na ostatní zlí, tak se budou cejtit líp.
Co už, usmívam se a při jejich snaze mi svými slovy ublížit jen doufám, že mě dostanou něčím, co jsem ještě neslyšela.
Hahah, jsem naivní.
Z krámku jdu domů.
Beru to přes pěší kolem kostela.
Přistihnu se, jak si ani nezapálím cigáro, protože pokorně odříkávám Otčenáš.
Křižuju se se slovy: "Amen.".
Už kouřím.
Dneska je celej svět ještě šedivější než normálně.
Jak kdyby měl přijít konec.
Jenže ten nepřijde, protože by to bylo moc snadný.
Bolí mě bolest těch pár lidí, u kterých přes všechny jejich sračky a špatnou pověst vidím jen to dobrý.
Protože přesně tyhle "zmrdi" mě nikdy nenechali.
Mají srdce.
Přes veškerou snahu je změnit si zachovali svoji lidskost.
Moc mi na nich záleží a jejich bolest mě bolí taky.
Nejde o nic povrchního, všechno je z čistýho lidství.
Oni se trápí, protože lidi zapomněli být lidmi.
Viní z toho sebe a snažej se to nevnímat, když se jim nepovedlo to změnit.
Pomalu se zabíjej.
Moc mě to bolí.
Bolí mě to jako nikdy nic jinýho.
Zoufalství.
Sama jsem se v sobě snažila dlouhodobě zabít lidskost, emoce, život.
Okolí to zvládlo a tváří se šťastně.
Minimálně jsou tak zaslepení, že se jim v tý jejich lži žije snáz.
Nepovedlo se mi zabít svoji přirozenost.
Divný, když mi pořád proudí v žilách krev a srdce bije pořád stejně....
Tak se snažím ze svý domnělý slabosti vytvořit svojí největší sílu.
Nespasím svět, ale možná aspoň sebe.
A jestli tím zachráním i jen jednoho jedinýho z těch, kvůli kterým mi teď puká srdce, tak jsem vyhrála.
Tohle je moje jediný přání.
(Řekla jsem si, že už nebudu, ale zase brečím.)
Už nebudu.
Brečet.
Zasráno.
Nemám ráda rána.
Byly doby, kdy mi nevadily.
A taky mi někdy vadily mnohem víc.
Když mi rána nevadila, chtěla jsem někam patřit.
Byl to můj hnací motor každý další ráno.
Teď už si jen říkám, "Kam bych chtěla patřit?".
Z toho, co je na výběr, radši patřit nebudu.
Další zasráno.
Změna. Něco se stalo. Už kolem sebe nevidím jen bolest a neslyším stížnosti, ze je “zasráno”, ze je všechno drahy, musí se makat a sluníčko ze už nesvítí tak, jak dřív. Jak kdyby se lidi uvědomili. Teda všichni ne, jen některý. Naštěstí jsou probraný všichni, který mě teď často obklopují. Jinak by si to totiž v my přítomnosti hodili, hahaha. Cejtim v sobě neskutečnou energii, dokonce ji cejtej i ostatní, který mě vyhledávají a chvalej, až už jsem ty my vnitřní sile sama uvěřila. Svět nezměnis tím, ze budeš kecat o tom, jak by se to mělo dělat. Musíš jít příkladem.
