Rozjezdy pro hvězdy 

"Omluv se mi! "

"Prosím?!" překvapením s nádechem smíchu se zakuckám kouřem z cigarety.

"Tak dělej, omluv se mi!" přiostruje.

"Za co já se ti mám omlouvat?! Neměl by ses mi omluvit spíš ty?! " Ty vole, on to jako fakt mysli vážně?

"Za všechno, cos mi provedla!"

"Já ti nic neudělala. Nebudu se ti omlouvat za nic." Pořád nevěřím svým uším, že to myslí vážně.

"Tak jdi do píči." řve na mě nepříčetně.

"OK, tak já jdu." Odcházím zpátky do klubu a nechce se mi věřit, že tahle konverzace proběhla.

V průběhu večera se mě snaží ještě párkrát vyprovokovat a nakonec, když už všem leze na nervy, tak odjíždí  Fuuu. Jak jsem s tímhle člověkem mohla strávit dva roky? Dva dlouhý roky a z toho víc špatnýho než dobrýho. Ale mě to vždycky tak nějak táhlo k lidem, co si mě nevážej, takže si za to můžu vlastně sama. Nějaká vnitřní snaha se zničit. Jo, to bude vono.

A když mě nezničil on, tak se dojebu sama.

"Pojď na panáka." tahám kamaráda,  kterého vidím po dlouhé době. A novou holku mýho šéfa. A DJe, kterýho platonicky miluju asi pět let. A bejvalýho nejlepšího kámoše mýho bejvalýho. A každýho, koho ráda vidím, což jsou všichni, protože jsem zvyklá jen na otrávenej xicht mýho ex. A tak není divu, že jsem na káry. Po pěti hodinách s pláčem opouštím party, protože jsem zas přecitlivělá a domýšlivá. "Nikdo mě nemá rád, všechno je zbytečný...." fňukám si sama pro sebe cestou domů.

Ráno je bolavý. Bože, jsem zas byla trapná  A ukecaná. A nejchytřejší. Moc dobře si vzpomínám, proč jsem přestala chodit na takovýhle akce. Co jsem asi komu zas vykládala? Snad nic osobního. A jestli jo, ať si to nikdo nepamatuje, prosím.