Per to do mě, ať je po mně 

Dneska je to první den od rozchodu, co jsem neměla pivo, jinej drink, brko nebo ještě jiný věci.  Zejtra to bude 14 dní, co zas jedem každej sám za sebe. Uvědomuju si, že je moje slabina, snažit se smutek nebo nějaký moje vnitřní prázdno buď utopit v chlastu nebo přebít chvilkovou euforií. Nicméně i přes svoje uvědomění to dělám a jedinej výsledek je, že mě to každý ráno mrdá ještě o trochu víc. Ve výsledku mě nejvíc mrdá to, že jsem porušila nějaký svý vlastní předsevzetí, jak už budu vzorovou holkou. A jak se nejlíp zbavit těhle pocitů vlastního pochybení? Prostě je zas zkusit topit na dně půllitru nebo na chvíli vytěsnit čímkoliv, co mi okamžitě vyplaví do mozku hormony štěstí. Docela nebezpečnej koloběh, hlavně když už je ti u prdele, že jdeš v zuboženým stavu do práce mezi lidi a pro jistotu do sebe hodíš ibalgin nebo další podobnou sračku, která tě rozkopne ještě stokrát víc. Sebedestruktivní defekt, řekl Protiva. Nezapomenu k tomu vykouřit krabku cigaret každej den. Z lehkejch už jsem přesedlala na těžký, protože jinak bych si musela dát dvě najednou. Zas po ránu piju kafe a vlastně mi nedělá problém vypít jich několik denně. Zas píšu proto, že se mi podařilo zbavit závislosti na ranní kávě asi na 3 měsíce po tom, co se mi objevila nějaká nebezpečná arytmie na srdci. Tehdy jsem měla i Holtera na 24 hodin, jenže v naší slavný nemocnici jim trvalo dva měsíce, než si udělali čas na moje výsledky. Proto když mi po zasranejch 60ti dnech volali, at si okamžitě přijdu pro léky, tak jsem se na ně vykašlala, protože kdyby mi fakt něco bylo, tak než by na to přišli, bylo by po mně. No musím říct, že kromě stresu, dostalo moje tělo za poslední dva tejdny pořádně zabrat. Píšu to sem proto, že napsaný to vypadá mnohem horší, než když jsem si to jen říkala v hlavě. Nechci ani umřít ani spadnout do nějaký závislosti, ale musím si přiznat, že to očividně asi úplně v pohodě nezvládám. Do toho se mi včera pan poslední bejvalej aka nejčůrákovatější ozval, protože se chtěl hrozně sejít, ikdyz už to je vlastně všechno mezi náma uzavřený a ve finále mi to přišlo jen jako jeho hodinový výkřiky do tmy, kdy mu chybim, ale neponíží se k omluvě, tak se radši lituje. Totální mindfuck. Další mindfuck jsou tři Honzové, který docela hejbou světem mejch hormonů, ale o nich zas příště. Teď jen čtete moje výkřiky do tmy, ve kterejch je mezi řádkama napsaný, jestli nemáte někdo možnost sehnat Lexaurin nebo Xanax? (možná si dělám prdel a možná taky ne)

Neboj se novejch začátků 

Mám za sebou první den na vejšce, takovej ten uvítací. První dojmy jsou, že to vůbec nebude prdel, jak se mohlo zdát. Další dojmy jsou takový, že je to pro mě novej začátek se vším všudy. Nesmím to promarnit, protože takhle dál pokračovat nechci.

Budu, opět, sama už 14 dní. Hodně teď piju pivo a snažím se bavit s co nejvíc lidma, aby mi nehrozilo uzavření se sama do sebe a strach z novýho a neznámýho. Asi to funguje. Už to neberu jako konec světa, ale pořád mě nepřestává překvapovat, jakou zmiji jsem si hřála na prsou. Fakt lidská špína, jak si ji nejlíp umím představit. Co o mně dokáže říct a jak se okamžitě snaží najít náhradu. Je to smutný. Naštěstí i jeho kamarádi začínají po tom všem prozírat. Už to totiž mlčky nepřecházím, ale snažím se je seznámit s pravdou. Přece jen jsem s nimi taky strávila dost času a maj právo na to, aby konečně znali pravdu. Ikdyž to třeba nic nezmění, aspoň mně je líp. Aspoň nějakým způsobem se bráním tý jeho nespravedlnosti.

V úterý jsem náhodou potkala na benzince kámoše, kterýho jsem viděla naposled před mým epický návratem k poslednímu bejvalýmu. Ptal se mě, jak to jde, já se mu s fňukáním svěřila, načež mi povídá:"Víš jak se říká, že dvakrát do stejný řeky nevstoupíš? Tak ty vidíš ten starej známej korálové útes a začneš se tam potápět." Tohle bylo nejtrefnější přirovnání ever a i pohlcená ve svý sebelitosti jsem se začala smát. Snad se kromě dobrý historky i ponaučim, hhh

Možná půjdu na něco jako rande. Možná to zvládnu a neztrapnim se. Možná celkově zas začnu věřit sama sobě a ne "nám". Strašně mi tu smrdí zakrslej králík, ikdyž mu kydám každej den. Odvádí to moji pozornost,hhh. Nicméně pořád se snažím chovat tak, abych se na sebe s čistým svědomím mohla podívat v zrcadle. A věřím, že konec je novej začátek, jen se mu musím otevřít.

Mind fuck 

Od pondělí zas spím ve svým dětským pokoji plným věcí stále naházenejch v taškách. Horlivě sháním pronájem a nechce se mi to všechno vybalovat a za tejden zas balit zpátky, to je snad jasný. Už si připouštím takový lehký zasmutnění nad tím, že jsem si v duchu zas malovala věčnost a přitom byla úplně slepá. Mrzí to, když něčemu věříš a ze dne na den se vracíš na začátek, jakoby mezi váma nikdy nic neexistovalo. Nejvíc mě na tom sere, jak dokázal bejt skvělej a jak jsem v něm fakt cejtila tu dokonalou druhou polovičku a během okamžiku najednou všechno zahodil a řval po mně tolik hnusnejch slov. Říkal mi, že mě miluje, ale ve skutečnosti mě musel nenávidět. Ani trochu tomu nerozumím. Odůvodňuji si to jeho psychickou poruchou, bolí to pak trochu míň. Rozhodně míň, než vůbec nevědět, proč se choval jak kdyby v něm žili minimálně dva lidi. Lidi jsou vážně hrozně zvláštní, všechno by mohlo být úplně easy, kdyby jednali s pokorou, nejlepším vědomím a svědomím a upřímně. Nevím, proč se k sobě nechovaj opravdicky a už vůbec ne, jak je možný v jedny minutě vyznávat lásku, plánovat budoucnost a v druhý to úplně zahodit. Mind fuck

Hlavně vůbec nevím, co má v plánu dál, jestli chce zas s někým být jen na oko a pak mu o hlavu omlátit veškerý jeho vlastní chyby a vnutit tý holce myšlenku, že to jsou její chyby. A jestli je to mezi náma definitivně uzavřený nebo se mi chce zas v budoucnu připomenout a kurvit mi jinak dobře zajetý koleje. Jsem od ty doby trochu mimo, chci furt s někým trávit čas a mluvit o svejch pocitech, čumím pořád do mobilu, jestli se nechce někdo obětovat a jít mě poslouchat aspoň půl hodiny. Nechce no, ale stejně to furt sleduju, co kdyby náhodou. Nejsem ani nijak veselá a vlastně ani smutná, spíš jsem prázdná. Prázdnej pohled a myšlenky vlastně na nic, jen se odvádím pryč z reality. Ikdyz je to tvrdý, tak je nejlepší nic si nenalhávat. Když není člověk upřímnej sám k sobě, nemůže bejt upřímnej logicky ani k nikomu jinýmu. Prostě nám to nevyšlo a je čas jít dál a žít svůj život jak chci. Bejt sama sebou a nepochybovat, protože zvládnu všechno a tyhle stresy mi za žádnýho chlapa nestojí. Hodně jsem na sobě zapracovala a tím se ještě víc propadla jáma mezi mnou a jím. Buď rosteme oba nebo čau. A ikdyž jsem chtěla být ta, co táhne někoho nahoru, tak odmítám být ta, kterou někdo potáhne dolů. Mužem jít jen jedním směrem, jinak půjdem každej sám. A tys to vlastně rozhodnul.

Z nelásky do lásky

Leží, hlava na polštáři,
Ve tmě její oči září,
Září jako hvězdičky.

Přes den se jí všechno daří,
Večer její spánek maří,
Maří z srdce slzičky.

Věřila, že budou spolu,
Mezitím ji tahal dolů,
Dolů, kde je prázdnota.

Nyní pláče, avšak časem,
Řekne sobě vlídným hlase,
Že míň bolí samota.

Až najde zas sílu smát se
A přestane vztahu bát se,
Najde si ji někdo sám.

Někdo, kdo s ní bude navždy,
Ikdyž chyby dělá každý,
V dobrém i zlém, napořád.

Dobří holubi se vracejí

Jestli může psát někdo knihu o nenapravitelnosti a dávání druhejch, třetích a dvěstěšedesátejchosmejch šancích, tak jsem to já. S posledním bejvalým jsme se zase rozešli. Zase za doprovodu nesmyslný psycho scény a s pořádnou nenávistí a nádechem tragikomedie. V nadcházejících čtyřiadvaceti mě tahle Itálie už přestává bavit. Tak nějak se v tomhle pseudovztahu plácám už skoro tři roky. Kdyby se alespoň něco změnilo, ale jediný, co je doopravdy jiný, je to, že se to mezi námi vždycky vyostří ještě o něco víc. A já už jsem odevzdaná, je mi to jedno. Nějak mi na něm po posledních pár situacích přestalo záležet. Přestal existovat. Není a nebyl.

Byla jsem se dneska podívat na jeden byt. Nebyl nic moc, prázdnej a tmavej, ale je to moje jediná šance na novej začátek. Zas se naučit žít sama se sebou, vídat svoje kamarády, dělat svoje koníčky a žít svůj život podle sebe. Bejt taková, jakýho bych chtěla chlapa, protože naše protějšky jsou naše zrcadla, že jo. A nebo to jsou lidi, který do života potřebujeme, abysme se změnili a posunuli. Tak či tak zas plácám fylozofický kecy, abych tím uklidnila vkrádající se myšlenku, že jsem zase sama. A hlavně myšlenku, že jsem tak naivní a zas naletěla stejnýmu idiotovi. Všichni nejsou jak ty, Sára. Vlastně asi nikdo. 

Ale na druhou stranu vím, že sračky se dějou všem, jen každýmu jiný. Prostě takový, který potřebuje zažít, jinak bude dělat dál ty stejný sračky. Zas fylozofuju, sorry guys Já bych se měla vysrat na stereotyp a zkusit něco novýho a taky poznat někoho novýho. Je funny, jak mi den po rozchodu začali psát kluci, který se mi libili, než jsem se vrátila ke starýmu dobrýmu peklu. Jak kdyby to cejtili. Ale proč ne, mám velký srdce a vejdete se tam všichni, hehe. S nikým novým jsem nespala vlastně skoro rok. Kde je ta nymfa, co měla kohokoliv kdykoliv? Leží sama nahá pod dekou a píše na blog. Vzrůšo. Tyvole. Upřímně se sama divím, co se to stalo. Po deseti letech se vracím na stranu dobra. Lépe řečeno zažitýmu ideálu hodný, dobrý holky. Sem "normální", ale jak se správně zeptal Bukowski:"Kdo určuje normu?" 

Let it be 

Hah, tak jsem to v minulým článku s tou nudou přehnala. Vlny osudu si teď s mojí loďkou divoce hází a já už občas asi ani nedržím kormidlo, protože nemám sílu pořád bojovat, aby moje loď plula mým vysněným směrem. Začínám si pripouštět, že to, co je moje vysněné, ještě nemusí být pro mě to pravé, to co potrebuju zažít, abych se mohla posunout dál. Tak ještě sem tam škubnu rebelsky kormidlem tam, kam chci, ale většinou tím jen oddálím to, co by se tak jako tak stalo.

Všechno to začalo dalším stěhováním do dokonalého obrovského bytu. Vysněného. Bohužel se na nás stres ze stěhování a blížící se dovolené podepsal natolik, že jsme se pohádali až na krev a slova i facky mířené ke mně šíleně mrzely a bolely, jako si to pamatuju třeba před deseti lety, když nevyšla moje první láska. I tak jsme se ale snažili, ať vyjde alespoň naše dovolená. Tam jakoby se na všechno zapomnělo a my byli oba úplně jiní, čistí, bez pretvarky. Opravdoví, to je to slovo. S návratem domu se ale vrátili i kostlivci a já jsem nedokázala pochopit, jak se mužem chvíli tolik milovat a ctít a s jednou domněnkou to zase zahodit. Kdo víc ublíží tomu druhýmu, vyhrává. Pořád dokola stejný scénář. Proč spolu chceme být a pak si tolik ubližujem? Je tohle ten pravej vztah? Nemrháme jen navzájem svůj čas? A ve chvíli, kdy jsem začala zpochybňovat naší lásku jsem pustila kormidlo a nechala svou loďku řídit vlnami osudu. A kupodivu, až když jsem se přestala soustředit na cíl a mylně si malovat, kudy se k němu dostanu, tak teprve v tu chvíli se začaly dít věci samy od sebe a možná i líp, než mě kdy napadlo. Nesnazit se změnit to, co není v mých silách a namísto toho věřit osudu a užívat si, co nám předkládá. Protože nakonec přece všechno dobře dopadne a ikdyz se to tak nemusí zdát, stačí zatnout zuby a vydržet

Definice nudy

Žiju. Všechno se teď děje pořád dokola, že vlastně ani nevím, co vám sem napsat. Stereotyp. Ztrácím se ve dnech. Sem tam se pohádáme s posledním bejvalým, se kterým teď bydlím a tím pádem vlastně už asi není bejvalej. A je smutný, že ty hádky jsou tak největší vzrůšo, který teď zažívám. Jinak to je pořád dokola práce, starání se o domácnost, koupaliště, pivo, druhý, třetí a furt ty stejný xichty dokola. Asi si dám challenge, že se budu aspoň tejden vídat s úplně jinejma lidna, protože jen tak si můžu do života vtáhnout něco jinýho. Né že by tohle bylo blbý, ale furt to může bejt lepší. Můžu víc chodit pěšky, než furt jen jezdit autem a místo těch piv třeba zas začít cvičit nebo dělat cokoliv jinyho, co mi dá dobrej pocit ze mě, než abych jen tupě zabíjela čas. Nic se mi nechce-přemejšlet, bejt šťastná, žít. Nic. Blbý. Snad to je jen pms a zas budu normální a nebo za to může špatný postavení hvězd. Jak říká kámoška: "Je to jen takový období." A tohle řekne i o sebevětším hovně, co se jí zrovna děje a pak se tomu zasměje. Jasně, že to je o přístupu a o tom, že něco chceš a něco pro to děláš, ale já jsem aktuálně jen negativní líný prase. Aspoň jsem k sobě upřímná.

Tohle všechno se fakt děje a já si sama nejsem jistá, jestli si z toho dělám prdel nebo to beru zatraceně vážně, stuprume

Vůbec zas nejsem v bytě posledního bejvalýho, nevařim mu a nezahřejvám postel, než se vrátí z noční. Tyvole o co mi jde? To jako fakt věřím, že to na další pokus bude v pořádku? Looool, Ježíši. Hlavně že sem vám tady něco slíbila, že? Hah. Seru si do pusy tím nejodpornějším způsobem. Sarah starterpack


Na vejšku mě vzali. Trošku mi stouplo ego a malá hodná Sára na pravým rameni mě hladí po vlasech, jakože big up. Vůbec nevím, co od toho čekat, každopádně když nic jinyho, tak si to hodlám užít. Takový to proslulý prodloužený mládí. Fakt z toho mám nefalšovanou radost.

Pohádala jsem se s rodičema. Pohádala jsem se s nima fakt na kost, až lítaly facky a mě v tu chvíli došlo, proč mám ve většině věci tak malou sebedůvěru-protože mi nikdy rodiče nedali důvod mít ji větší. Jo i v mým věku blížícímu se čtvrt století bolí slyšet, jak jsem na hovno, nic neumím, všechno špatně a k tomu pár citově zabarvenejch slov a uhození do citlivejch míst. Tohle jsem fakt nečekala. Ne tak vyhrocený a brutální. Jakoby ty roky do teď najednou byly pryč a já viděla jen tu nenávist ke mně v jejich očích. Au. Fakt au. Jakoby se snad kvůli mně něčeho vzdali a teď mi to dali všechno hromadně sežrat. Cejtim se fakt sama, sirotek, prázdná. I to je důvod, proč jsem teď u posledního bejvalýho. Asi čekám, že mi bude dělat novou rodinu. A nebo se prostě chci jen nechat zničit úplně.