7 let v Tibetu 

Všechno je v pohodě a já tím pádem nemám o čem psát. Čtu Bukowskiho. Miluju ho. Jsem přesvědčená, že kdyby žil, tak jsme nejlepší přátelé.

Zas sme spolu byli v sobě. S vojákem. Tak animálně, jak si jen umíte představit. V sobotu budem mít výročí. 7 let spolu a přece každej sám. Cejtim nutkání mu to připomenout. Tehdy, první noc u něj, jsem nějakým způsobem ztratila kalhotky a jela domů na ostro. "Ty seš stejně hustá." Brala jsem to jako poplácání po rameni. Naštěstí neviděl, že jen, co mě vysadil a zmizel za rohem, jsem hodila šavli, za kterou bych určitě dostala Oskara. Od tý doby zásadně nepiju kafe na kocovinu. Jsou prostě věci, který si zapamatuješ. Třeba jako červený krajkový kalhotky.. O pár dní později mi psal:"Našel jsem ty rajtky 😂.". První smska od něj, měla bych si to nechat zarámovat. Tohle totiž není Hollywood, ale život a na život to je zatraceně dobrá první smska. Ztratíš soudnost a spoďáry, dostaneš smsku a najdeš chlapa, kterej tě provází životem.

Život je dobrej, mám ho ráda. A vojáka taky
Sára