První 

Začala jsem se vídat s Blonďákem. To je můj úplně první kluk v životě. A já jsem jeho úplně první holka, btw. Známe se snad celej život, jen jsme se teď prostě delší dobu neviděli, protože jsme nechtěli, nepotřebovali nebo něco takovýho.

První setkání, teď po tý pomlce, bylo v noci asi před čtrnácti dněma, kdy se stavil na cígo. Založila jsem si po víc jak roce zase fejsbuk a on si mě přidal, začal mi psát a chtěl se vidět. A já jsem teď v životní fázi, že všechny změny přijímám, protože mi přijde, že horší už to bejt nemůže. Tak jsem mu to odkejvala, ať za mnou dorazí. Viděli jsme se asi po roce a půl, kdy jsme se potkali omylem, jinak to už možná dva roky byly. Kecali jsme spolu asi hodinu, jen to ve mně nezanechalo nic extra hlubokýho a nepřikládala jsem tomu žádnej význam.

V tejdnu si na mě nějak vzpomněl znovu, ale já už spala a druhej den jsem dala přednost učení před večerním pokecem u několika cigaret s ním. Asi mě konečně políbila zodpovědnost. A nebo jsem se už jen definitivně stala frigidní, haha.

Každopádně v sobotu jsme se hned ráno doma všichni pohádali, do toho dušičky, k tomu depresivní počasí a všichny moje kamarádky buď v práci nebo neměly čas na moje problémy... Zkrátka ideální chvilka ozvat se Blonďákovi. A ten se toho kupodivu chytnul. Seděli jsme spolu asi šest hodin a furt kecali, smáli se, pili pivo, bylo to skvělý. Já se vypovídala a chytla druhej dech. Je prostě fajn občas vidět lidi, se kterejma vám dřív bylo dobře. A o to víc fajn to je, když si máte co říct i po letech. My se známe už od školky, takže jsem jeho první holkou doslova, hh. Každopádně až v mých 14 mě připravil o nevinnost. A teď, o deset let později, když k němu přijdu neučesaná, nenamalovaná, s oteklejma očima, ve starý škaredý bundě a stěžuju si na život, mi je schopnej říct:"Sára, je mi to takový trapný, ale jak si tady povídáme, tak mi normálně stojí." A Sára se začervená a začne žbleptat něco o tom, jak už asi s nikým neumí spát jen tak nebo že vlastně celkově už neumí s nikým spát. A když to říká, tak sama slyší tu lež nebo jak je to vlastně hrozně nelogický, ikdyž to teď u ní jinak není...Prostě nechci šukat kretény. Což sice Blonďák není, ale můžu mu dát trochu brouka do hlavy a dělat nedostupnou, že jo.

Tak jsem se vykecala a možná omylem zaujala. Sice bylo po devátý, ale jesre se mi nechtělo domů, kde lítaly blesky i na dálku. Tak jsem se sama vydala zapálit svíčky na hřbitov, vzdálenej tři až čtyři kilásky, když už jsem měla díky němu lepší den. Cestou domů si pokecala se zesnulou babičkou (miluju, děkuju) a světe div se, skoro před barákem zas potkala Blonďáka, kterej si to štrádoval od kámošky, kvůli který jsem od něj musela odejít. To už není náhoda nebo jo?