Dvakrát gin k tomu dvakrát tonic

Když jsme pili gin tonic dva roky zpátky v báru, kterej už zavřeli, nevěřila bych, že si to budu pamatovat tak barvitě. Najednou si byl jinej, chtěl ses se mnou bavit a pomáhal si mi domů odnyst tašku ze školení. Koukali jsme na Requiem za sen a Pernikovou věž a dost dobře jsme nedokázali pochopit, co hlavní postavy skutečně zažívají. A pak ses dotknul moji ruky a atmosféra byla tak hustá, že se skoro nedalo dejchat. Neohrabaně si mě svlíknul a během pěti minut ze sebe vydal to nejlepší. Změnilo tě to. A změnilo to i mě. Nejlepší kámoš myho ex. Hahaha. Změnilo to můj pohled na chlapský přátelství. Vždycky to může zničit ženská. Hlavně když je dobře vyvinutá a povolná. Sorry, kluci.

Proč na to vzpomínám po takový době? Protože jsme v podobný situaci, protože se zas blíží únor a protože teď už jsi spíš můj kámoš. A protože se mi zas pripominas skoro stejným způsobem. "Pojď na drink, sem smutnej." Jenže ti nedochází, že až budu zas usínat sama, tak budu smutná já. Kde se ve mně vzalo to tahání citů do postele? Asi tam, kde pro mě přestal bejt sex prvotním zájmem. Povídat si a mazlit se. Ses trapná, Saro

Největší očistec je čas strávený sám se sebou

Na jednu stranu mám všechno a na druhou se cejtím úplně prázdná. Asi nikdy jsem necejtila větší potřebu někoho milovat. Hrozně mě to ubíjí a já nevím, co dělat, protože tenhle pocit neznám. Snažím se aspoň hodně chodit mezi lidi, ale o to víc zjišťuju, jak mi jsou lhostejní. A hlavně tam necejtím žádný porozumění. Zajímají se jen o sebe a zbytek je jim ukradenej. Já byla taky taková, dokud jsem měla svou spřízněnou duši. Nezáleželo mi na nikom jiným, nepotřebovala jsem být s nikým jiným a hlavně jsem nevymýšlela picoviny, jen abych nemusela bejt doma sama se sebou. Jenže jsem si po čase uvědomila, že ta spřízněná duše mě jenom táhla dolů, ať se na to podíváš z jakýhokoliv úhlu. Na jednu stranu jsem bez něj svobodná a na tu druhou strašně sama. Neumím se svou svobodou nakládat a tak dělám blbosti. Kupu blbostí, který si vlastně ani neužívám, protože už jak je provádím, tak se za ně v hlavě bičuju. Spíš než život bych to nazvala přežívání, protože nemám plán ani na zítra ani na příští měsíc. Nikam se neposouvám, jen zivorim a právě teď mi to asi začalo doopravdy vadit. Je blbý se na nic netěšit a o nic se nesnažit. Ještě blbější je bejt na všechno tohle sám. Neumím ventilovat svoje myšlenky a pak to končí tak, že po všem tom namlouvání si, jak jsem v poho, se takhle sesypu.

 Pozoruju svoje častý změny nálad a postojů k životu, až začínám mít strach, jako kdo se zejtra probudím,hehe. Není to schyzofrenie, ale rozházený hormony a k tomu to vyjebaný počasí (sorry, ale když žiješ celej život na horách, tak nesnášíš sníh). Ke konci roku jsem sršela optimismem a teď se posledních pár dnů dopuju cukrem, protože mám pocit, že jinak někoho pobodám.

 V pátek jsem měla po dvou měsících sex, protože jsem si myslela, že pak budu zase zářit jako sluníčko. Omyl. Po sexu jsem se rozbrečela, protože mi chybí pomazlení, tak mě chudák frajer asi hodinu mazlil, zatímco jsem mu řvala do polštáře. Určitě je celej černej od mejch linek a řasenky. Když jsem začala zas přemýšlet trochu racionálně, tak jsem se oblíkla, odlíčila zbytek očí, dala mu pusu na rozloučenou a jela domů do svý prázdný postele. No a od ty doby do sebe cpu ještě víc cukru a ještě víc všechny nenávidím.

 Sobota se zpočátku tvářila jako moc na píču den. Spala jsem sotva šest hodin a zas jsem jela makat. Na třináctku do hospody, kde teď tak ňák chodím jednou za čas na brigádu. Od rána mi všichni psali a mě to hrozně vytáčelo, protože od probuzení po mně chtěli nějaký zázraky a ty já umím až tak po druhým kafi. Mezi těma vysírkama byl i kámoš, kterýho jsem dlouho neviděla a vlastně se stalo jen jednou, že bysme spolu někde byli sami. Říkala jsem si, že bych s ním docela ráda pokecala. Můj ukecávací talent lvl milion zabral a tak za mnou kolem druhý hodiny přišel. Po dlouhý době jsem si s někým fakt měla co říct a tak jsme kecali a kouřili asi pět hodin, než mi přišli lidi. Za měsíc spolu prej pojedeme na party, jsem zvědavá, jestli na to nezapomene nebo jestli nebude předstírat, že zapomněl, hehe. No nicméně mi fakt zvednul náladu, která se samozřejmě zhoršila, když odešel, protože s ostatníma tak skvělej pokec prostě nebyl. Asi už jsou pro mě za těch pár měsíců okoukaný a už mě nemůžou ničím moc překvapit. Co bych taky chtěla od lidí, co jsou everyday v hospodě a jediný co znaj je fabrika a čínský nudle. Naštěstí všichni docela brzo odešli, až na typka  kterej na mě čekal i přesto, že jsem zamknula a uklízela vevnitř aspoň dvacet minut. Chlápej to jako: "dávala mu šanci, aby pochopil, že nemám zájem a odešel" . No neodešel a málem mi přivodil infarkt, když jsem dveře znova odemknula a on stal hned za nima. Stalker tyvole. Zaklela jsem něco jako: "Ty magore, fuj, to jsem se tě lekla." A on se jen smál a jinak neřekl nic. Celej večer mi vlastně nic neřekl kromě toho, že se asi pětkrát ptal, jestli platil a přesvědčoval mě  že ne. A to se mi ještě dva měsíce zpátky tuze líbil. Ironie.

Na Silvestra jsem zůstala doma s rodinou. A hlavně totální kocovinou, haha. Výjimečně jsem použila mozek a nedovolila si jít prokalit všechny prachy a ráno brečet, jak mi je zle a jak jsem blbá. Podobně jsem totiž prožívala poslední den v roce a začít tak rok novej by nevěstilo nic dobrýho.

Týpek, ze kterýho se mi zapalovaly lejtka se mi sice ozval, ale než to stihl, už jsem měla echo od všech kámošek, co to je zač. Já na řeči sice nedám, naopak, o kom se mluví, nemůže bejt přece tak špatnej. Jenže tentokrát to byla pravda, jak se ukázalo asi tři dny zpátky, kdy si z něho na všech sociálních sítích dělali lidi prdel, jak byl moc a co vyváděl. Takže dík za líbačku, která mě uklidnila, že nejsem ještě úplně marná, ale tím to končí. Za chvíli tak oslavím dva měsíce celibátu. Damn.

Jinak novej rok pro mě vždycky znamená nepopsanou knihu, ale jeho první tejden mě nepřesvědčil o tom, že by měl bejt v něčem lepší, než ten loňskej. Naopak jsem se většinu z toho tejdne ujebávala v depresích. Pak jsem byla ve fitku, protože kdy jindy začít, než v lednu, že jo. A pak zas deprese, který chvílema střídala trapná sebelitost, protože každej někoho má a ke mně je svět děsně nespravedlivej. Dej mi gun. Já vím, že jaký si to uděláš, takový to máš, jen už mám občas pocit, že to je všechno úplně zbytečný. Přitom by mi úplně stačil člověk, kterej by mě ojel aspoň třikrát denně, byla s ním sranda a miloval mě celej život. Protože ve dvou jsou i ty depky snesitelnější, všechno je růžovější a o co jinyho v životě jde, jestli ne o vztahy?

Mám i poměrně pod vlivem právo na to napsat článek? No jasněěě. Hhh, obdivuju moje vnitřní já, toho ďáblíka, co si užívá všechno, co nezapadá do konvencí. Malej rebel.

Dneska jsem vypila snad všechno, od ciderů, přes gin tonic až po plzínku a redbull. Hovado. A to to začalo nevinnou návštěvou na kafe asi ve tři odpoledne. Nojoo, ale to by se na mě nesměl vysrat odvoz a já nesměla jet do města na drink s týpkem z instagramu. V půlnoci, když jsem chtěla jet v 11 domů. Nechápu, proč si lžu do kapsy a fakt těm svejm zodpovědnejm kecům věřím.

Po dlouhý době mi nějakej frajer padl do noty a cejtila jsem přeskakovat jiskry. Já jinak, jak známo, poseru i sebelíp rozjetý rande a zkazim i ty nejhezčí iluze o mně. Tentokrát ale, i přes moji osobnost, kterou každej nezkousne, všechno probíhalo hladce. Já ho v závěru objala, pac mi objetí fakt chybí. Tak jsme se libali, culili, já se styděla a i jsem mu to řekla. Nevěřil mi, ale tentokrát měl. Fakt jsem stydlín. Ale jemu to asi přišlo roztomilý. A zejtra  přes veskerej odpor veřejný oslavy Novyho roku, mám za ním přijet. Zas na drink, nečekaně. Z představy dalšího alkoholu mi je zle, když jsem ještě nešla spát po tomhle uletu. Ale snad poprvy jsem si rozpalenyho typka nepozvala rovnou mezi svy rozpálený stehna, s tím, že až zejtra. Vopravdu. Asi začínám mít nějaký zásady, nebo co. Každopádně se za to plácám po rameni, že jsem nevypadala úplně lacině.

Už teď mám bolehlav jak nikdy, ale zároveň mě těší, že mi někdo takhle sednul. Prosím, ať není kreten. A prosím, ať to umí v posteli. #stayskromna

Šťastnej Novej rok!

Jak se mi Pítrs líbil na první pohled, tak na druhý o to míň. Nechápu, co se mnou ten celibát dělá. Každej, kdo se tváří, jako že mu jsem sympatická a mě na něm zaujme buď kérka nebo citlivá povaha, ten má vyhráno. Takže každej druhej. Úplně narovinu má u mě teď šanci skoro jakejkoliv chlap, schopnej mě uspokojit a předtím něčím oblbnout. Třeba sladkejma řečičkama. Nebo alkoholem, což by bylo rychlejší.

Hormony se mi prostě zbláznily a ani předvánoční stres je nezastaví. Jenže já už to bez lásky asi neumím. Nebo spíš nechci. Nechci svoje tělo jen tak někomu půjčit, aby si mohl udělat dobře a pak by zas odešel. Tohle ovšem říká rozum a moje ženství si myslí pravý opak. Přijde mi vtipný  jak se ani sama ženská nedokáže pochopit, haha. A nevím, jestli je horší, bejt frigidní nebo lehká?

Každopádně vzhledem k mé schopnosti flirtovat, která ve vztahu zakrněla, budu frigidní ještě dlouho. I sebelíp rozjetý rande dokážu za špatný konstelace hvězd posrat. Vlastně mi to přijde, že jsem pořád hrozná frajerka, ale když jsme samy dva, tak mi pod vlivem trémy přeskakuje hlas a melu ty největší hovadiny, jaký člověk dokáže vymyslet. A nezachrání to ani roztomilej kukuč a supr mejkap. Celkově jsem v mezilidských vztazích a konverzacích jako slon v porcelánu. Všechno to rozbiju a pak hlasitě uteču.

Vždycky se seznámím s někým zajímavým, když to nejmíň čekám. Spíš vůbec. Třeba jako že mi odpoledne volá kámoš, ať přijedu na ohňostroj. Ten typ kámoše, co vždycky vymyslí nějakou hovadinu, ale já jdu, protože se nudím a je sobota, tak nebudu přece doma, že jo. A tak nějak čekám podraz, ale už sedím ve vlaku, takže není cesty zpět. No jasně, že jo! Ani na vlaku na mě nepočkal, ohňostroj jsem viděla jen z cesty za ním a místo vánočních trhů je prej u nějakýho kámoše. Bomba ty vole.

 Jdu za ním a úplně si představuju, ke komu mě to zas táhne. Otevírá mi dveře, a kromě pozdravu mlčí. "Tak ke komu to jdem?!" ptám se už asi po desátý. Nemám ráda neznámo. On mi ale pořád neodpovídá. Jsem zoufalá v chodbě, zouvám se a on už je v obýváku. "Čau, já jsem Pitrs." podává mi ruku vysokej, potetovanej sympaťák. Budiž ti odpuštěny promarněný trhy, kamo. Je boží. Máme stejnej hudební vkus, stejný názory a nabídl mi svoje cukroví z domácího ganja másla. Pořád si povídáme, popíjíme, jíme cukroví, smějeme se, já zas všemu rozumím, ale jemu přijdu roztomilá. Proč mi ho jen neukázal dřív?

Domů jsem se dostala asi ve dvě ráno. Moc. Ale z nevolnosti mě hned vyléčila zpráva od Pítrse, jak jsem dorazila a že jsme se snad neviděli naposled. To určitě ne, protože ho od toho dne nemůžu dostat z hlavy. Jak snadný je se zamilovat.

Nelituj se, změň se

Mám asi nějakou lehkou depresičku. V první řadě proto, že se cejtim nepochopená. Každá kámoška si jede ty svý osvědčený rady nebo nade mnou jen mávne rukou, protože jsem asi už ztracenej případ. Ale doprdele! Mně by jen stačilo, kdybyste se občas ozvaly, daly bysme kafe, pivo, cígo, probraly život a pak byste si šly za těma vašima láskama a já domů za kocourem, ale všichni by byli spokojeni. Ne takhle, že se ozvete jen, když něco potřebujete nebo když chcete zjistit, jestli nemám nějaký nový drby. Ne, nemám drby, když nikam s nikým nechodím! Logicky.

Takže co já? Přestanu se ozývat jako první a věčně vám psát, protože už mě musíte mít za absolutní zoufalku, kterou bohužel očividně jsem. A nebudu se svěřovat s každou blbostí, která vybočuje z mojí rutiny, protože pak byste z nudy snadno mohly začít drbat mě. 

Taky bych si měla najít nějakej koníček nebo těm stávajícím věnovat víc času a rozvíjet se v nich. O čem se mám totiž jinak bavit s někým novým, kromě práce a toho, jak se na mě kámošky zas vysraly. Už se zas lituješ, Sáro? A co teprve bejt v těch koníčkách sakra dobrá. Každýho zajímají úspěšní cílevědomí lidi a kdo říká, že ne, tak kecá. "Teď jsem dopsala první knihu a docela se prodává, no..  Jinak chodím cvičit 5x týdně, teď mě čeká první soutěž v powerliftingu, tak jedu na 100% a chci se umístit nejhůř druhá. No a ve volným čase ráda vařím, zkouším nové recepty a taky si vymýšlím svoje. A co děláš ty? " Bylo by tak boží tohle říct a vědět, že to je pravda. A proč ne vid, s chutí do toho a půl je hotovo.

Mám takovou debilní vlastnost a to bejt až přehnaně empatická. Chápu, jak se všichni cejtěj na hovno, vždycky jim z toho pomáhám, chvíli jsou vděčný, ale pak zapomenou. A já zůstávám sama, protože veškerej čas a energii jsem věnovala lidem, který zapomněli a nebo těm, kteří si našli lidi, kteří jim způsobí další rány a zase přijdou pro pomoc za mnou. Jenže já už tady nebudu. Končím v roli ořezávátka! Chci se mít nejlíp a chci to i pro mou budoucí rodinu. 

Takže čau deprese a já jdu makat na svém vysněném životě. Přestávám lpět na lidech a uvidím, kolik si jich na mě samo vzpomene. Jdu si za svými sny a všechno to dokážu. Ať mě živí to, co mě baví! Ať je celá moje rodina zdravá a šťastná! A ať si už konečně uvědomuju svoje hodnoty a nedělám ze sebe debila. První den zbytku mého života. První den úžasného zbytku mého života. Amen