Největší očistec je čas strávený sám se sebou

Na jednu stranu mám všechno a na druhou se cejtím úplně prázdná. Asi nikdy jsem necejtila větší potřebu někoho milovat. Hrozně mě to ubíjí a já nevím, co dělat, protože tenhle pocit neznám. Snažím se aspoň hodně chodit mezi lidi, ale o to víc zjišťuju, jak mi jsou lhostejní. A hlavně tam necejtím žádný porozumění. Zajímají se jen o sebe a zbytek je jim ukradenej. Já byla taky taková, dokud jsem měla svou spřízněnou duši. Nezáleželo mi na nikom jiným, nepotřebovala jsem být s nikým jiným a hlavně jsem nevymýšlela picoviny, jen abych nemusela bejt doma sama se sebou. Jenže jsem si po čase uvědomila, že ta spřízněná duše mě jenom táhla dolů, ať se na to podíváš z jakýhokoliv úhlu. Na jednu stranu jsem bez něj svobodná a na tu druhou strašně sama. Neumím se svou svobodou nakládat a tak dělám blbosti. Kupu blbostí, který si vlastně ani neužívám, protože už jak je provádím, tak se za ně v hlavě bičuju. Spíš než život bych to nazvala přežívání, protože nemám plán ani na zítra ani na příští měsíc. Nikam se neposouvám, jen zivorim a právě teď mi to asi začalo doopravdy vadit. Je blbý se na nic netěšit a o nic se nesnažit. Ještě blbější je bejt na všechno tohle sám. Neumím ventilovat svoje myšlenky a pak to končí tak, že po všem tom namlouvání si, jak jsem v poho, se takhle sesypu.