Pozoruju svoje častý změny nálad a postojů k životu, až začínám mít strach, jako kdo se zejtra probudím,hehe. Není to schyzofrenie, ale rozházený hormony a k tomu to vyjebaný počasí (sorry, ale když žiješ celej život na horách, tak nesnášíš sníh). Ke konci roku jsem sršela optimismem a teď se posledních pár dnů dopuju cukrem, protože mám pocit, že jinak někoho pobodám.

 V pátek jsem měla po dvou měsících sex, protože jsem si myslela, že pak budu zase zářit jako sluníčko. Omyl. Po sexu jsem se rozbrečela, protože mi chybí pomazlení, tak mě chudák frajer asi hodinu mazlil, zatímco jsem mu řvala do polštáře. Určitě je celej černej od mejch linek a řasenky. Když jsem začala zas přemýšlet trochu racionálně, tak jsem se oblíkla, odlíčila zbytek očí, dala mu pusu na rozloučenou a jela domů do svý prázdný postele. No a od ty doby do sebe cpu ještě víc cukru a ještě víc všechny nenávidím.

 Sobota se zpočátku tvářila jako moc na píču den. Spala jsem sotva šest hodin a zas jsem jela makat. Na třináctku do hospody, kde teď tak ňák chodím jednou za čas na brigádu. Od rána mi všichni psali a mě to hrozně vytáčelo, protože od probuzení po mně chtěli nějaký zázraky a ty já umím až tak po druhým kafi. Mezi těma vysírkama byl i kámoš, kterýho jsem dlouho neviděla a vlastně se stalo jen jednou, že bysme spolu někde byli sami. Říkala jsem si, že bych s ním docela ráda pokecala. Můj ukecávací talent lvl milion zabral a tak za mnou kolem druhý hodiny přišel. Po dlouhý době jsem si s někým fakt měla co říct a tak jsme kecali a kouřili asi pět hodin, než mi přišli lidi. Za měsíc spolu prej pojedeme na party, jsem zvědavá, jestli na to nezapomene nebo jestli nebude předstírat, že zapomněl, hehe. No nicméně mi fakt zvednul náladu, která se samozřejmě zhoršila, když odešel, protože s ostatníma tak skvělej pokec prostě nebyl. Asi už jsou pro mě za těch pár měsíců okoukaný a už mě nemůžou ničím moc překvapit. Co bych taky chtěla od lidí, co jsou everyday v hospodě a jediný co znaj je fabrika a čínský nudle. Naštěstí všichni docela brzo odešli, až na typka  kterej na mě čekal i přesto, že jsem zamknula a uklízela vevnitř aspoň dvacet minut. Chlápej to jako: "dávala mu šanci, aby pochopil, že nemám zájem a odešel" . No neodešel a málem mi přivodil infarkt, když jsem dveře znova odemknula a on stal hned za nima. Stalker tyvole. Zaklela jsem něco jako: "Ty magore, fuj, to jsem se tě lekla." A on se jen smál a jinak neřekl nic. Celej večer mi vlastně nic neřekl kromě toho, že se asi pětkrát ptal, jestli platil a přesvědčoval mě  že ne. A to se mi ještě dva měsíce zpátky tuze líbil. Ironie.