Na Silvestra jsem zůstala doma s rodinou. A hlavně totální kocovinou, haha. Výjimečně jsem použila mozek a nedovolila si jít prokalit všechny prachy a ráno brečet, jak mi je zle a jak jsem blbá. Podobně jsem totiž prožívala poslední den v roce a začít tak rok novej by nevěstilo nic dobrýho.

Týpek, ze kterýho se mi zapalovaly lejtka se mi sice ozval, ale než to stihl, už jsem měla echo od všech kámošek, co to je zač. Já na řeči sice nedám, naopak, o kom se mluví, nemůže bejt přece tak špatnej. Jenže tentokrát to byla pravda, jak se ukázalo asi tři dny zpátky, kdy si z něho na všech sociálních sítích dělali lidi prdel, jak byl moc a co vyváděl. Takže dík za líbačku, která mě uklidnila, že nejsem ještě úplně marná, ale tím to končí. Za chvíli tak oslavím dva měsíce celibátu. Damn.

Jinak novej rok pro mě vždycky znamená nepopsanou knihu, ale jeho první tejden mě nepřesvědčil o tom, že by měl bejt v něčem lepší, než ten loňskej. Naopak jsem se většinu z toho tejdne ujebávala v depresích. Pak jsem byla ve fitku, protože kdy jindy začít, než v lednu, že jo. A pak zas deprese, který chvílema střídala trapná sebelitost, protože každej někoho má a ke mně je svět děsně nespravedlivej. Dej mi gun. Já vím, že jaký si to uděláš, takový to máš, jen už mám občas pocit, že to je všechno úplně zbytečný. Přitom by mi úplně stačil člověk, kterej by mě ojel aspoň třikrát denně, byla s ním sranda a miloval mě celej život. Protože ve dvou jsou i ty depky snesitelnější, všechno je růžovější a o co jinyho v životě jde, jestli ne o vztahy?