Láska z karantény

Stalo se toho zatraceně moc, od skvělejch okamžiků přes hluboký sračky. Už bydlím ve svým, čeká mě poslední zkouška v prváku na vejšce a už skoro tři měsíce jsem zadaná. To jsou vlastně samý dobrý zprávy. Koronapičus byl podle mě jen zkouška toho, jak moc snadno se daj lidi ochočit a zmanipulovat médii. Výsledek D-ebil testu je 12/10. Lidi byli poslušnými ovečkami a pořád si v sobě nesli pocit, že je to vlastně jejich rozhodnutí a nošení roušky z nich dělalo Iron-many. Teda spíš Cotton-many a podobně. Zatímco se v povzdálí chystá něco, co se nás všech bude zatraceně týkat. Alespoň se na to takhle celou dobu dívám.

První tejden, když se začalo tohle šílenství dít, tak měla moje nová polovička narozeniny. Docela jsme slavili, ne že ne. A na balkoně jsme celou noc rozebírali, že to je celý jako Hunger games a jen jsme čekali, až Kazma přizná, že je to jeho práce. V tu dobu jsme se tomu smáli a přišlo nám to absolutně průhledný. Jenže když panika týden co týden stoupala, mrtvých přibývalo asi jako populace s IQ vyšším než 160 a nám už to přestávalo připadat vtipný. Taková nějaká úzkost a beznaděj mě přepadla asi dvakrát, ale naštěstí to bylo jen chvilkový. Upřímně jsem si z karantény udělala takový prázdniny doma, kdy vlastně nemáš peníze a máš všechno úplně v píči, hlavně sebe a svůj život. Bylo to jak kdyby někdo zastavil čas, ale tys tomu nějak uniknul a musels teda přežívat a čekat, než se čas zas zapne a budeš se moct vrátit do zajetýho řádu a konformity.

Nicméně květen na mě dejchnul něco jako druhou mízu a začala jsem zase bejt šťastná a nadějeplná. Co se ohledně mě, rodiny a pár přátel týče, protože jinak sorry, ale musím konstatovat, že většina populace nemá buď mozek nebo páteř a v nejhorší kombinaci ani jedno z toho. Kolikrát už ani duši nemaj a řešej jen tebe, co kde kdo s kým a za kolik. Tlak. Paraziti, ale o nich třeba jindy, ikdyž spíš ne, protože by to znamenalo věnovat jim kousek mojí energie navíc.¨

A květen je taky lásky čas a já jsem poprvý v životě zamilovaná tak nějak jinak, bez iluzí, ale opravdicky. Prostě jak kdyby mi tenhle můj člověk ukázal celou svojí nahou duši a ta byla v tom důležitým totožná s mojí nahou duší. Prostě symbióza jak z bižule na základce. Aaah, trošku jsem si teď povzdechla a usmívám se tady u toho jak měsíček na hnoji. V pátek jsem spala, on přišel domů a byli jsme domluvený, že mě vzbudí. Když se mu to konečně povedlo, tak mi povídá: "Ty jsi tak roztomile spinkala, že jsme stál ve dveřích asi deset minut a koukal na tebe." Doprdele, řekl vám někdy někdo něco sladšího než tohle? Ještě když víte, že ze spaní slintáte, prdíte a už dávno nejste tak okouzlující (nebo už si to aspoň konečně umíte přiznat)?! Poprvý zažívám něco, kdy jsem si jistá, že to je to moje pravý za odměnu. Jenže v životě nemám nic zadarmo a tak i tohle není jen růžový plný kvítí a jednorožců, ale mně to za všechny ty těžkosti poprvý v životě stojí.

Člověk, na kterýho se nezapomíná 

Vážej si mě, normálně si mě ostatní lidi vážej a poslední dobou mi to i často říkaj. Mě to hřeje u srdíčka. Můžu se na sebe podívat do zrcadla a nemusim hned začít zvracet.. Taky bych si sama sebe vážila. Jsem přesně ten člověk, který bych chtěla potkávat ve světě, ne po jednotlivcích, ale v davech. Ne dokonalej člověk, ale člověk, kterej je až do morku kosti sám sebou a i přes to (nebo spíš proto) se chová k ostatním pokorně.

Někoho jsem potkala. Znám ho tři dny a přijde mi, jakoby to byla věčnost. On z toho má ale smíšený pocity, že jsem moc otevřená. To rozproudilo smíšený pocity ve mně. Mám si na něco hrát? Mám říkat polopravdy? Mám se vybavovat až časem? Je na seznamování se nějaká příručka, kde si postupně odškrtáváš splněný bodíky?

Ten člověk má pro mě obrovský kouzlo, má energii, kterou jsem snad ještě z nikoho necejtila. Úplně boží klid a vyrovnanost. Strašně mě tím zaujal. Hned jsem si to s ním ve svejch představách začala rozdávat a pak jsem se mu trochu styděla podívat do očí. Vedle něho si dokážu představit fungovat a trošku mě zaráží, jak mi to přijde samozřejmý.

Sedmej rok prej začíná ponorka 

Na svou obhajobu musím uvést, že mi napsal první. Při tý příležitosti jsem mu připomněla výročí a vynutila si dárek. Jakože ode mě dostane sex a co dostanu já?! Voják. Byla jsem v práci, napsal mi už snad v 5 a já měla v 10 končit. Těšila jsem se, jak jinak. Jenže se mi ožrala kolegyně a jela jsem domů až po druhý ráno... Kouzelný na tom je, že na mě i přes to čekal. Čtyři a půl hodiny zpoždění, můj novej rekord, haha.

"Čau, máš pivo?" vcházím k němu do bytu, jakoby se nechumelilo. Najednou zmerčim cosi na zemi a začnu se smát:"Hahaha, co to je za smetáka? To je vaše?", komentuju yorkšíráka, nejmenšího, co jsem kdy viděla. "Ne, toho Tereza hlídá mámě." lol, takže už i zvířata maj střídavou péči, tak to jo. "Dáš mi pivo, prosím?" vracím se k tématu. "Nemám." "Jak jako nemám? Si mě pozveš a nemáš pití?" "Sem to všechno vypil, když si měla přijít v deset." Nezapomněl mi připomenout, jak jsem hrozná. "Ale stejně na mě čekáš." Zasmál se. Má rád, jak jsem rejpavá. Nalil mi jagera s tonicem. Asi decku jagera, dolejt do půl litru. "Běž na místo." pořád okrikoval to malý košťátko, který si z něj evidentně dělalo dobrej den. Já mu připomínala naše první setkání. Usmíval se, tak hezky. "Chybím ti někdy?" "Někdy jo." "Tyvole, to sem nečekala." vylitlo ze mě. Moc chytrý, Sára...Zas okrikoval toho nebohýho ratlika, kterej ještě ke všemu blil, protože odkousal takovej ten lem dole na zdi a sežral z toho lepidlo.

Sedla jsem si mu na klín a začala ho líbat. Trochu z lítosti nad nebohým štěnětem a trochu kvůli tomu, že přesně před 7 lety mě brousil poprvý. Jsem hrozně spiritualustická nebo jak to říct. Nic není jen tak. Už jen z toho, že po takový době ve stejný datum mu zas sedím na klíně, jsem byla vlhká. Mazlili jsme se. A pak spolu šukali na třikrát, protože se během čekání na mě stihnul připít a tak mu nechtěl moc stát. "Kdo si ho nepostaví, ten si ho nezaslouží." Tohle mi kdysi řekl jednou a mám na tu větu dokonalou averzi. Nemůžu za to, že moc chlastáš a tak ti vadne, blbečku. Nakonec se ale udělal, jak jinak. A já měla po dloooouhy době delší sex než 20 (výjimečně, zpravidla max 5) minut s bejvalým. Dopila jsem, dala cigo, málem potkala sousedy a kolem půl šestý byla doma. Docela jsem se opila, tak jsem mu ještě psala zprávy a pak vytuhla až do čtyř odpoledne.

A on se do teď neozval, i když už dvakrát mohl. Au. Cejtim, že mě má v hlavě víc, než by chtěl a tak si myslí, že bude lepší předstírat, že nejsem. Ovšem do ty doby, než s ním zas Tereza nebude dva tejdny nic mít a nezačne ho bolet jak pravá tak levá ruka. A já mu to pak dám krásně sežrat, protože ani dáreček mi nakonec nedal, ikdyž mi ho prej koupil. Nejsem ani utěšitelka ani matrace. Jsem skvělá baba a už by mohl za ty leta vědět, že si mě má předcházet. Nebo minimálně nedělat herečku a nesnažit se přede mnou hrát na lásku a jak si jen užívá život. Je přece jen oběť situace. Už od prvního okamžiku, co mě poznal, co se mnou byl a co sme se rozešli a vždy přišel za mnou. Osmsettřicetšestkrát byl jen obětí situace. A já asi tím únoscem, tím manipulantem, tím, kdo má cinknutý kostky a podvádí život a z něho dělá nevinnou oběť. Kdo by se taky ubránil pětapadesáti kilový bloncce?

7 let v Tibetu 

Všechno je v pohodě a já tím pádem nemám o čem psát. Čtu Bukowskiho. Miluju ho. Jsem přesvědčená, že kdyby žil, tak jsme nejlepší přátelé.

Zas sme spolu byli v sobě. S vojákem. Tak animálně, jak si jen umíte představit. V sobotu budem mít výročí. 7 let spolu a přece každej sám. Cejtim nutkání mu to připomenout. Tehdy, první noc u něj, jsem nějakým způsobem ztratila kalhotky a jela domů na ostro. "Ty seš stejně hustá." Brala jsem to jako poplácání po rameni. Naštěstí neviděl, že jen, co mě vysadil a zmizel za rohem, jsem hodila šavli, za kterou bych určitě dostala Oskara. Od tý doby zásadně nepiju kafe na kocovinu. Jsou prostě věci, který si zapamatuješ. Třeba jako červený krajkový kalhotky.. O pár dní později mi psal:"Našel jsem ty rajtky 😂.". První smska od něj, měla bych si to nechat zarámovat. Tohle totiž není Hollywood, ale život a na život to je zatraceně dobrá první smska. Ztratíš soudnost a spoďáry, dostaneš smsku a najdeš chlapa, kterej tě provází životem.

Život je dobrej, mám ho ráda. A vojáka taky
Sára

První 

Začala jsem se vídat s Blonďákem. To je můj úplně první kluk v životě. A já jsem jeho úplně první holka, btw. Známe se snad celej život, jen jsme se teď prostě delší dobu neviděli, protože jsme nechtěli, nepotřebovali nebo něco takovýho.

První setkání, teď po tý pomlce, bylo v noci asi před čtrnácti dněma, kdy se stavil na cígo. Založila jsem si po víc jak roce zase fejsbuk a on si mě přidal, začal mi psát a chtěl se vidět. A já jsem teď v životní fázi, že všechny změny přijímám, protože mi přijde, že horší už to bejt nemůže. Tak jsem mu to odkejvala, ať za mnou dorazí. Viděli jsme se asi po roce a půl, kdy jsme se potkali omylem, jinak to už možná dva roky byly. Kecali jsme spolu asi hodinu, jen to ve mně nezanechalo nic extra hlubokýho a nepřikládala jsem tomu žádnej význam.

V tejdnu si na mě nějak vzpomněl znovu, ale já už spala a druhej den jsem dala přednost učení před večerním pokecem u několika cigaret s ním. Asi mě konečně políbila zodpovědnost. A nebo jsem se už jen definitivně stala frigidní, haha.

Každopádně v sobotu jsme se hned ráno doma všichni pohádali, do toho dušičky, k tomu depresivní počasí a všichny moje kamarádky buď v práci nebo neměly čas na moje problémy... Zkrátka ideální chvilka ozvat se Blonďákovi. A ten se toho kupodivu chytnul. Seděli jsme spolu asi šest hodin a furt kecali, smáli se, pili pivo, bylo to skvělý. Já se vypovídala a chytla druhej dech. Je prostě fajn občas vidět lidi, se kterejma vám dřív bylo dobře. A o to víc fajn to je, když si máte co říct i po letech. My se známe už od školky, takže jsem jeho první holkou doslova, hh. Každopádně až v mých 14 mě připravil o nevinnost. A teď, o deset let později, když k němu přijdu neučesaná, nenamalovaná, s oteklejma očima, ve starý škaredý bundě a stěžuju si na život, mi je schopnej říct:"Sára, je mi to takový trapný, ale jak si tady povídáme, tak mi normálně stojí." A Sára se začervená a začne žbleptat něco o tom, jak už asi s nikým neumí spát jen tak nebo že vlastně celkově už neumí s nikým spát. A když to říká, tak sama slyší tu lež nebo jak je to vlastně hrozně nelogický, ikdyž to teď u ní jinak není...Prostě nechci šukat kretény. Což sice Blonďák není, ale můžu mu dát trochu brouka do hlavy a dělat nedostupnou, že jo.

Tak jsem se vykecala a možná omylem zaujala. Sice bylo po devátý, ale jesre se mi nechtělo domů, kde lítaly blesky i na dálku. Tak jsem se sama vydala zapálit svíčky na hřbitov, vzdálenej tři až čtyři kilásky, když už jsem měla díky němu lepší den. Cestou domů si pokecala se zesnulou babičkou (miluju, děkuju) a světe div se, skoro před barákem zas potkala Blonďáka, kterej si to štrádoval od kámošky, kvůli který jsem od něj musela odejít. To už není náhoda nebo jo?

Můžeme být bez muže? 

Asi je čas zas pomyslet na chlapy, protože, co si budem, naše životy podstatně ovlivňujou.

S posledním bejvalým nejsem už něco málo přes dva měsíce a je mi skvěle. I on už mi přestal psát monology, protože je celou dobu zablokovanej. Jen se se mnou zkontaktovala jedna slečna, která to s ním táhla, když to netáhl zrovna on se mnou. A musím říct, že zjištění, že přes všechny svoje psychopatický scény mě ještě stíhal podvádět, ale ve finále špinit mě, když jsem mu byla věrná, mě utvrdilo v tom, že je správně, že je pryč. A že chování každýho vypovídá jen o něm, ale reakce vypovídaj o nás. Takže budu tiše čekat, než ho přijde pozdravit karma.

Dál je tu stále voják a nemůžu si pomoct, ale vždycky, když se vidime, tak si báječně notujem. Proč jsme si tak nerozuměli dřív, sakra?! Nevím, jestli si s ním dokážu představit vztah, ale myslím, že ten cit, kterej mezi náma je, je silnej a nezlomnej. Život chce, abysme se alespoň občas viděli a dali si navzájem tu jistotu, že tady je někdo, kdo nám rozumí. Nedá se to dost dobře popsat, ale navzdory tomu, jak hnusně jsme se rozešli, tak on je ten člověk, za kterým bych šla, kdyby se něco skutečně posralo. A taky za ním chodím, když si chcem oba zašukat, haha.

Je to asi měsíc a z jedny party jsem se k němu nechala hodit tágem. Bylo něco kolem půl třetí, chudák na mě čekal asi od desíti a já přijela ve stavu, že jsem mu usnula v klíně. Moc dobře vím, že když piju, tak nesmím hulit a stejně jsem to zase udělala, jak jinak. Když mě vzbudil, tak jsem šla zvracet a pak mi pomohl se sebrat a nasměrovat domů. On je totiž v jakýmsi vztahu, kdy spolu nespěj, nerozuměj si, ale i tak spolu jsou a bydlej spolu, vlastně od doby, co jsme se my dva rozešli. A já se musela odlifrovat, než by se ta jeho vrátila z noční. Kilometr domů jsem šla snad hodinu, takhle se mi nohy už dloooouho nemotaly, hnus. Ale měl starost, jestli jsem dorazila a psal mi, so cute.

Od té doby jsem ho viděla asi až minulou sobotu. Zase jsme si notovali jak bff, pili kávu a vzájemně se tak nějak dobíjeli pozitivní energií. Nezapomněl mi připomenout, jak jsem mu z ty party pořád volala:"Miláčkuuu, přijeď pro mě." asi desetkrát a on mi vždycky řekl, že už měl nějaký piva a že na mě čeká. Opilá Sára, to je hotovo. No a připomněl mi i moje zvracení, který prej všechno nešlo do hajzlu, haha. Zavtipkovala jsem, že to musel kvůli tý jeho stíhačce uklidit. On si zase zavtipkoval, že ještě že mi ho nenarval do huby, že bych mu ho poblila. Načež povídám: "Ale stejně bys mi zase zavolal." Začal se strašně smát, ale po chvíli povídá, že vlastně jo. Bylo to takové metaforické poplácání mě po rameni, že jsem nenahraditelná. Snad se uvidíme tuhle neděli, protože já prostě nešukám, nemám s kým a random sex mě už nějak neláká.

Seznámila jsem se s jedním úžasným týpkem, cvičí, má dobrou práci, bydlí sám, ale vzájemně na sebe nemáme čas. Byla jsem u něj jednou doma na kafi a od tý doby si pomalu přestáváme psát. Škoda, tím bych si nechala zničit život.

Sára

Bílá Vrána 

Víte, jak je v partě vždycky někdo ten oblíbenej? Tak já to nejsem 😂 Ještě donedávna mi to tak přišlo, jenže zdání klame, jak se ukázalo. Sice jsem zatraceně vtipná, když je to na můj účet, tak se bavěj všichni, ale jakmile využiju pro pobavení někoho jinýho, tak absolutně nemám empatii a všechno dělám tak, abych vypadala jako ta nejlepší a ukazuju prstem. No a jak jinak to mám asi dělat? Ono se v tomhle snad hraje na druhý a třetí místo? 😂 Lidi se berou zatraceně vážně a proto moc neberou mě. Z počátku mě to trochu mrzelo, ale teď se na tom jen bavím dál. A světe div se, když se směju, ikdyz podle jejich škatulek mám bejt nasraná, tak je seru ještě víc. Vůbec nemám problém s tím, když o mně někdo zavtipkuje a já mu to můžu pohotově vrátit. Nemám ale ráda, když se někdo urazí a ode mě čeká asi písemnou omluvu nebo to, že se sebou nedokážu žít a rovnou se půjdu zabít. Ještě lepší jsou ale ti, o kterejch si dovolíš říct malou srandičku a oni ti to vrátěj stylem jako že se nedivěj, že jsem sama, protože jsem panovačná a nesnesitelná. Ne, vy jste jen omezený svým egem nebo tím, co vám řekli v televizi, že je správný. Speciální odvětví je člověk, kterej furt mele pátý přes devátý, různý nesmyslný bláboly, ale když řeknu něco já (cokoliv), tak se na mě zadívá pohledem "wtf, děláš si prdel, co to říkáš proboha?" a začne moji původně skoro bezvýznamnou větu pitvat, protože prostě musí dokázat všem nebo minimálně sobě, že jsem přece úplná kráva. Ten samej člověk je schopnej tu stejnou větu pitvat ještě tejden, psát mi ji na všechny sociální sítě a telefony, že se divím, že mi ještě nepřišel dopis. A poslední dobou vlastně jediná společná konverzace s ní je od počátku útok proti mně. Protože, pico, mě to hrozně baví se s tebou chodit hádat. A pak zas číst nekonečný zprávy, jak se chovám strašně, protože tvoje snahy vynutit si uznání vztekaním a tím, že si myslíš, že když mi to desetkrát zopakuješ, tak teprve pak mi asi dojde, nevycházej. Stejně jako s bezvýznamnou větou, tentokrát situaci, kterou naše milá Kiki úplně prekroutila tak, že jsem z toho vyšla jak totální curak, rozebírá už druhej den a nejlepší je, že se rozčiluje, když se obhajuju. Víš co Kiki? Běž do prdele. Takhle se kámošky nechovaj. Příště ti to jen odkejvu a vůbec nebudu ztrácet čas. Stejně jako když ji odpovídám na to, že už jela domů a dovolím si napsat "jjj". "No ty vole ty máš náladu úplně na hovno, fakt Sára, jdi do prdele." "A ty si kup uživatelskou příručku a dávej ji každýmu, s kým si chceš psát, ať ví, jaký slova jsou povolený." Jjj je u ní na seznamu zakazanejch slov, stejně jako ttj a vlastně asi všechny tyhle zkratky. Nevím teda jak odoostatních, ale ode mě ty zkratky vůbec nebere no. Já tím totiž na ni útočím a dávám jí tím najevo, jak je blbá. No očividně je, když není schopna pochopit, že je jednodušší třikrát zmáčknout "j" než napsat "dobře". Vole. Musí mít asi hodně nudnej život, že mi vždycky stíhá znova napsat, jak pro ni jj a ttj zní, že se jí tím vlastně vysmívám. Chápeš to? Nevím kde ty scénáře bere, ale není vůbec špatná jako. Že mi píše už několik dní v kuse monology, nemluvím. Podle mě to dělá, když si myslí, že mi zkurví den a nebo naopak, kdy se chce pak jinde litovat, že vlastně já ji zkurvila den. A vypadá to, že bude pokračovat do doby, než ji řeknu, jak má vlastně pravdu, jakej je chudák a já zkažený egoistický hovado. Jenže takovou radost jí neudělám, nebudu se omlouvat za to, že jsem veselá a ona evidentně potřebuje vojet a je nasraná už permanentně.Něco jako "Máš tu čest se mnou trávit čas, tak se tak chovej". Dík, nechci. Ještě se nechat poučovat jak se mám chovat. Kdybys byla starší, měla vyšší vzdělání, víc peněz nebo bych jen věděla, že máš nejakej konstruktivní zájem kromě ponocování, malování si obočí a dojebávání se, když jdeš na dojezdu do práce. Na tyhle divadýlka už jsem stará, nepotřebuju si dokazovat, kde je moje místo. Tohle je jen její vnitřní boj Kiki vs Kiki, ale co by byla nasraná na sebe, když to může jednoduše hodit na mě. Teda zkusit hodit na mě, protože na hlavu mi takováhle cácora zkoušet srát nebude.

Jsem si ulevila, fakt mě to tížilo už několik dní, ufff, dík za pozornost 😂 A co nejmíň omezenejch zahořklejch lidí kolem vynšuju

Typische Sára 

Sešla jsem se s vojákem, protože jsem si myslela, že sex s ním zaplní to prázdno ve mně, ale už jak jsem držela jeho péro, tak mi bylo jasný, že se pletu. Párkrát do pusy a šup na koníčka, ale ani zdaleka se to nepodobalo tomu sexu, kterej sme spolu měli, když mi bylo třeba 18. Takže nejen, že jsem tím nezalepila můj šrám na srdci, ale ještě jsem si pokazila vzpomínky. Rozbulela jsem se hned, jak ho ze mě vyndal. Nevím, jestli to byla sebelitost, že doma nemám plyšáka na mazlení nebo mírnější forma závisti, že on je šťastnej a já ne, každopádně obě tyhle vlastnosti nesnáším. Brečela jsem vlastně i předtím, akorát jsem mu líčila svoje životní hovna a podávala to jako hroznou prdel, že jsem nad věcí a on se smál a já se smála taky, jen  já takovým tím smíchem těsně před zhroucením a do toho mi občas ukápla slzička. A pak přemejšlel, koho by mi tak dohodil a chlácholil mě, jak si zasloužím někoho skvělýho a že určo přijde. "Tojo, až mi bude čtyřicet třeba." Nevím, proč jsem tak sarkastická, ironická a zlehčuju věci, který lehký nejsou, každopádně vím, že mě proto hodně lidí nesnáší. Ale mně je to jedno.